Sluha vody - Ketmara

Slunečný den na planetě Alipok.Takový, jakých do roka bývá spousta.
Ve městě Kečízov je nesnesitelné vedro, rovnající se teplotě vybuchlé sopky, a proto se většina obyvatel uchyluje do stínů svých domovů.Vyprahlá země už dlouho neposkytuje žádné plodiny, v korytech řek se nesměle krčí poslední pramínky vody.Lidé se bojí vycházet za hranice města, neboť černí Derfinové opouštějí své domovy v horách a hledají potravu.Mají hlad.Jako všichni.
Vyhublá dívenka si nesměle smočí rty v poslední loužičce, která zbyla z jezera.Hrubé ruce ji rychle odstrčí od životadárné tekutiny.Páchnoucí masa lidí se dere k posledním kapkám vody a nebohá dívenka se jim zmateně plete pod nohama.Div že ji neušlapou.Když se jí konečně podaří vymotat z klubka nemytých těl, popadnou ji dvě silné paže za vlasy.Zděšený křik, tekoucí krev.Malé tělíčko padá na zem, oči v sloup...
,,Zastavte to, prosím!“
Královna zakryje křišťálovou kouli hebkým sametovým přehozem.
,,Už to chápeš?“zeptá se postavy skrčené na podlaze, ,,My vodu potřebujeme.Jinak...“prsty pokyne směrem ke kouli.
,,Chápu, ale-ale je to má jediná dcera.“
Muži nepláčí.Tento však byl zřejmě výjimkou.Nebo byli výjimkou všichni muži, kteří měli obětovat své dcery bohyni vody, Lafrigel.
,,Odveďte jej.“poručí dvěma strážným stojícím v pozoru u dubových dveří.S teskným výrazem v očích se obrátí na muže, ,,Asara bude obětována dnes v noci.Tak jako tisíce dívek před ní.“
A tak jako tisíce dívek po ní.

Měsíc Tatsot se zračí v odlesku nejvyšší věže paláce Udarhu.Jakmile na oblohu vyjde i Opaz, bude čas.Čas na smrt.Už dávno umlkly všechny vzlyky.Jen smířené tváře lemují poslední Asarinu cestu.Cestu zakončenou pádem z útesu.Cestu, z níž není návratu...
Východ Opaze, znamení dané bubnem.Všechno probíhá rychle.Jako vždycky.Dceru kováře už budou připomínat jen svíčky, zapálené na vrcholku skály.

,,Pospěš, Edile.Nebo promeškáme první skladbu.“
,,Ale Lep, minule jsi říkala, že to bude naposled.“černovlasý chlapec sebou nesměle zavrtí a nesměle se ohlédne, ,,Tentokrát by nás mohli chytit.“
,,Neboj, nechytí.“křikne ještě vyšší pihatá dívka a rozběhne se směrem k tmavému domu se zarostlou zahradou.Chlapec se za ní pomalu šourá nadávaje na její přílišný temperament. Dostihne ji až u vrzající železné brány.
,,Tohle nenávidím.“špitne když se dívka chytne tyčí a začne po nich šplhat.Přestane mumlat až když jsou oba v zahradě, uvelebení naproti potemnělému oknu.
,,Třeba dneska nebude hrát.“řekne chlapec s nadějí v hlase.
Ztichlým místem se rozezní démonická hudba.Nevychází z okna, ale odněkud poblíž.Blízko...Až příliš blízko...
,,To jsem mohl tušit.Zvědavá Lepanela s oddaným Edilem.“
Hlas znící spíše jako sykot se ozval těsně za jejich zády.Jakmile se vystrašená Lep otočila, popadl ji muž za rameno.
,,Pu-pusťte mě.“stihla ještě zakřičet a poté se opět rozhostilo ticho.Hrobové, mrtvolné.
,,Lep?Lepanelo!Lepaneloooo!“
Křik však jen vyplašil pár netopýrů.Nikdo jiný už v zahradě nebyl.

,,Zpívej, drahá,jen zpívej.“
Lepanela odtrhla pohled od okna, kterým pozorovala obětování další dívky bohyni Lafirg, a z odřené truhly vyndala neméně ošuntělý hudební nástroj.
,,Neboj, tebe to nikdy čekat nebude.“stál těsně za ní, ačkoliv ještě před okamžikem seděl v semišovém světle.,,Drahá...“pohladil ji po obnaženém rameni.
,,Proč se musí každý měsíc obětovat jedna dívka?“
Zaskočila jej otázkou, kterou neočekával.Respektive očekával, ale mnohem, mnohem dříve.Ne až po osmi letech.
,,Kvůli bohyni Lafirg.Živí se krví mladých dívek.Panenskou krví...“
,,Jako ty?“zeptala se věcně.
,,To je něco jiného.“usmál se toužebně a poodhalil špičaté tesáky.,,Jinak bys tu už nebyla.“
Lehounce se k ní přitulil a lačně se jí zakousl do krku.Vláčné rty přisál těsně k její kůži, aby nenechal jedinou kapičku mladé krve přijít nazmar.
,,Poslední dobou příliš lačníš po krvi.Asi si budeš brzo hledat novou pannu.“ upozornila jej, když se od ní vzdálil, v očích stále krvavé opojení.
,,Krev.Krev, to je to, co všichni chtějí.Jenom krev.Bohyně i ta nejodpornější monstra.Všichni touží po krvi.“v šíleném pohledu se odrážely stovky let lidského utrpení.
Raději se vzdálila z jeho dosahu, neboť ze zkušenosti věděla, že tyto jeho záchvaty obyčejně nekončí dobře.
Jakmile získaly jeho zorničky opět obvyklou barvu, byl zase schopný normální konverzace.
,,Lep, drahá, neboj se mě.“natáhl k ní dlouhé jemné paže a stiskl ji v něžném obětí, ,,Tobě, tobě bych nikdy neublížil.A zabiju každého, kdo se o to pokusí.“

,,Ještě támhleten.“
Vysoký zrzavý muž ukázal na dům stojící u samého kraje města.
,,Myslíš, že by tam mohli mít mladou dívku?V domě, z něhož nikdo nevychází?V domě zarostlém tisíciletým břečťanem?“odfrkl si pohrdavě Edil.
,,Měl by tam žít nějaký hrabě.Ještě nezemřel, což znamená, že tam prostě musí být.“ nedal se odradit zrzek.
,,Když myslíš...“Edil obrátil oči v sloup a vykročil směrem k zřícenině.Když otvírali rozvrzanou bránu, pocítil neobvyklé mrazení.Bylo to přesně tady.Zde, na tomto místě ztratil svou milovanou Lepanelu.Ale je tomu již tak dlouho...Přesto vzpomínka na ni stále ještě nevymizela z jeho srdce.
,,Co je to s tebou.“zrzek do něj dloubl loktem a zaklepal na ztrouchnivělé dveře.

,,Co to bylo?“
Lepanela se vymanila ze slastného obětí a přetahujíc přes sebe lehounkou halenu běžela otevřít.
,,Dobrý den, my-my...“Edil se zarazil jakmile ji spatřil.Dlouhé rusé vlasy, vřelý úsměv, bezedné oči...Byla to ona.Nikdo jiný neshlížel na svět tak srdečně.
,,Hledáte někoho?“
Projela jím vlna zklamání.Nepoznala ho!Jak to?
,,Lep-lepanelo...“zašeptal.
Udiveně na něj pohlédla, ale než stačila něco říct, objevil se za jejími zády mladý muž.
,,Jsem hrabě Izil, majitel tohoto sídla.Potřebujete něco?“zeptal se temně a pohledem přikázal Lep, aby zašla zpátky do domu.Neodporovala mu.
,,Nuže?“obrátil se opět na oba mladíky, když Lepanela zmizela za dveřmi.
,,Jsme sluhové vody.Hledáme mladé dívky na oběť bohyni Lafirg.“ vysvětlil zrzek, protože Edil se nezmohl na slovo.
,,Ještě přece není čas.Opaz vychází zase až příští měsíc.“
,,Přesto nám však musíte dovolit pár otázek.“ trval na svém zrzek.
,,Nuže, ptejte se.Nemám vám však co nabídnout.Moje, ehm, dcera, vám nebude k ničemu.“
,,Vypadala nedotčeně.“
,,První dojem občas klame.“zazubil se Izil a odhalil své špičaté zuby.
,,Víte, že lhát nám nemá cenu.“upozornil jej Edil a bezděky o krok ustoupil.
,,Nemám před vámi co skrývat.“
,,Tedy nás jistě pozvete do svého sídla.“řekl zrzek a položil ruku na zbraň, kterou měl v pouzdře u pasu.
,,Jen račte.“ se zákeřným úsměvem jim uvolnil vchod do sídla.
,,Drahá, připrav něco pro naše hosty.“zavolal když za Edilem zavřel dveře.
Vzápětí už Lepanela nesla na stříbrném podnose sušenky.Když pokládala tác na stůl, zrzek ji chytil za zápěstí.
,,Má hebkou pleť.“poznamenal a pustil ji.
Lep se uvelebila na Izilově klíně a pozorovala oba nově příchozí.Jeden z nich se jí zdál povědomý, ale nedokázala říct odkud.
,,Povězte mi něco o sobě.“řekl Izil, jakmile zmizely všechny sušenky v hladových žaludcích.
,,Já se jmenuju Egan a tohle je Edil.“
Při slechu toho jména sebou Lepanela trhla.Edil, no jistě.Náhle si na všechno vzpomněla.Na všechno, co se jí Izil po celá ta léta snažil vymazat z hlavy.
,,Edile.“natáhla k němu ruce a nechala se od něj obejmout.
,,Vy se znáte?“podivil se zrzek a poslední slova jeho života zanikla v děsivém vrčení.Prázdný výraz, čerstvá krev.Hlava dopadla s tupým zaduněním na zaprášenou podlahu.
,,Izile, ne.“Lepanela se postavila mezi Izila a Edila.
,,Nech mě jej zabít, drahá.“zavrčel Izil a vytasil hrozivě ostré zuby, ,,Nech mě jej zabít, a pak budeme žít jako dřív.“
,,Ne!“zakřičela.Izil ji obrovskou silou odmrštil a vrhl se na třesoucího Edila.Zuřivě začal sát jeho krev nedbaje na případné ztráty.Když celý zkrvavený odhodil Edilovo tělo, začal se shánět po Lep.
,,Lep, drahá, kde...“otázka zůstala nevyřčená.Lepanela ležela na podlaze pod zakrvaveným rohem stolu.Bezvládná, nehybná.
Pozvedl její doposud teplé tělo a přitiskl si jej k hrudi.Obrovská vlna zuřivosti silnější než hlad se v něm vzedmula a naplnila jej nenávistí.
S mrtvým tělem v náručí zařval hrozivě do všech světových stran:
,,Přísahám smrt všem sluhům vody!“

<< zpět na úvodní stranu