Poslední dny před Demdonou

Klaris vyhodila svůj hedvábný šátek do výše, zavýskla a začala honit svou mladší sestru. Mrštná Rhess se jí schovala za strom, ale neměla sebemenší šanci před ní utéct. Princezna ji čapla za dlouhý rusý cop a se smíchem se dala do běhu.

Ze vzdáleného kouta zahrady je někdo pozoroval. Jakmile vystoupil ze stínů, Klaris se zklidnila. Neslušelo se, aby budoucí královna jančila před poddanými. Rychle zhlédla cizince od hlavy k patě.

Och, to je ten nový zahradník , uvědomila si náhle a zčervenala, když se jejich pohledy střetly.

Tehdy patnáctiletá princezna netušila, že tím zpečetila svůj osud.

Dva měsíce-Portund a Lyris- zářily vysoko na obloze a krajem se valila hustá mléčná mlha. Klarisino okno se utápělo v temnotě, avšak hedvábím postlaná postel byla prázdná.

Zahrada vypadala té chladné letní noci jako místo, kde se scházejí démoni. Každý stín připomínal strašidelnou postavu a fontánka s čistou pitnou vodou byla plná krve. Nikdo si té podivné proměny nevšiml. Všichni oslavovali zasnoubení princezny Klaris. Nikdo nezaregistroval náhlou změnu v jejím chování ani přízračnou bledost jindy tak veselé tváře.

Volal ji. Slyšela ho, cítila jeho horký dech, ale bála se k němu přiblížit. Spoutal její duši a ona věděla, že mu nemůže vzdorovat. Vytratila se mezi potemnělými stromy hloub do zahrady. Zakopávala o pokřivené kořeny, ostré větve jí drásaly tvář, ve tmě matně rozeznávala zmatený pohyb na okraji zorného pole. Les ji varoval. Nic z toho ji však nemohlo přinutit k návratu.

Nakonec stanula na měsíci ozářené mýtince.

Zvláštní , nevzpomínala si, že by zahrada byla tak rozsáhlá. Naprosto ztratila pojem o čase i místě, kde se nacházela.

Závan větru jí odhrnul kaštanové vlasy z obličeje, na tváři ucítila první kapky blížící se bouře. Přejela pohledem smutně stojící stromy a zdálo se jí, že mezi propletenými větvemi zahlédla rudě žhnoucí pár očí. Vyděšeně couvla a narazila na něco. Někoho...

Bouře vypukla v plné síle a nikdo ze zámku nezaslechl výkřik, jenž rozplakal stromy, a ještě dlouho se nesl nočním tichem, než zcela zanikl.

Prázdné výrazy, uplakané oči, sotva slyšitelný šepot. Celá země držela smutek. Lidé klopili zrak jakmile kolem nich projel vůz tažený šesti černými oři. Na tmavém saténu ležela rakev obsypaná mnoha bílými kvítky.

Klaris rozčesávala pomalými vláčnými pohyby své po pás dlouhé vlasy a smutně pozorovala obraz visící nad postelí. Byla na něm vyobrazená drobná jemná žena s modrýma očima a sebevědomým výrazem. Malíři se podařilo přesně vystihnout její osobnost. Nikdo by nepochyboval, že z plátna se na něj usmívá někdo jiný než královna Kaanského království. Seděla u psacího stolu, pečlivě srovnaného, neboť vždy vyžadovala přehlednost a pořádek. Ruce, které byly obvykle zaměstnány pletením, vyšíváním či jinou obdobnou činností, měla složené v klíně. Klaris smutně pozorovala matčiny vždy upravené, pěstěné nehty a zamyslela se, kolikrát ji ty ruce hladily, kolikrát vískaly její hebké vlasy, kolikrát...

Odtrhla pohled od plátna a bolestně se rozeštkala. Tohle se stát nemělo! Jen pár dní po jejích zásnubách nalezli matčino tělo s rozdrásaným krkem a přeraženou páteří.

Povzdechla si. Zásnuby. Kdyby jí bylo patnáct, ztropila by scénu, držela by hladovku nebo by se zamkla ve věži a odmítala vylézt. Teď jí však bylo dvacet a musela respektovat otcův výběr. Kdyby jí aspoň netajil, kdo to bude. Jako malá vždycky snila, že se vdá z lásky... Ach ano, z lásky. Ale do koho by se mohla zamilovat princezna, která nikdy nenahlédla přes vysoké kamenné zdi vyhrazující její svět?

Každým dnem očekávali na zámku příjezd budoucího manžela princezny Klaris, proto všude panoval zmatek, rozruch a nepořádek. Narychlo se přestavovaly pokoje, aby měl princ co největší pohodlí, švadleny dostaly metry drahých látek a od rána do večera šily nové šaty, psi z královské smečky se připravovali na hon.

Na úsvitu třetího dne stála Klaris u okna a pozorovala krajinu. V dálce zahlédla obrovské procesí lidí, koní a povozů.Už to začalo.

...bosá chodidla se dotýkala rozpáleného písku. Šumění vln narážejících na pobřeží se mísilo s křiky mořských ptáků...

,,Klaris, Klaris!“

Na tváři pocítila cosi vlhkého. Co se vlastně stalo... Naposledy si pamatovala, že seděla u stolu a Rholin ji vyzval k tanci.

Pomalu otevřela oči. Ležela na podlaze Tanečního sálu a všichni na ni upírali zmatené pohledy. Nad ní se skláněl její otec, král, a otíral jí tváře navlhčeným kapesníkem. Nechápala to. Teď se cítila úplně v pořádku. Přitom nepochybně omdlela.

Zbytek večera proběhl poklidně a na příhodu se rychle zapomnělo.

Hon se vydařil. Liška byla chycena, lovci prožili odpoledne plné zběsilé jízdy v sedle a později si se džbánem v ruce sdělovali své zážitky. Princ Rholin se po chvíli oddělil od veselé skupinky a vydal se na prohlídku hradu. Procházel chodbami s vystavenými uměleckými díly, pokoji plnými drahého nábytku, zavítal i do kuchyně a nakonec si nechal královskou zahradu.

Stmívalo se. Za jasného denního světla by jistě spatřil čepel, která se mihla vzduchem.

,,Nalezli ho omráčeného v zahradě.“

,,Znetvořili mu tvář.“

,,Je to varování.“

Zpráva o útoku se bleskovou rychlostí roznesla zámkem. I zdi si šeptaly o troufalém útočníkovi jenž si dovolil napadnout prince hned druhý den po jeho příjezdu.

Mýtinu ozařovalo matné světlo pocházející z lucerny přikryté šátkem.

,,Byl jsi to ty, že? Udělal jsi to. Proč?“

Klaris mluvila do tmy, ticha, klidu, avšak věděla, že on tu někde je a poslouchá ji. Prudce se otočila. Stál přímo za ní. Dříve by ji to vylekalo. Teď jen zvedla lucernu výš a posvítila mu přímo do tváře. Věděla, že to nemá rád.

,,Proč?“ opakovala otázku a snažila se nevnímat jeho štíhlou postavu, odhalenou hruď, vláčné rty a bezedné oči bez zorniček. Ani šupinatá kůže mu neubrala na zvláštní divoké kráse.

,,Žárlím.“

Jeho hlas zněl jako sykot a jakmile promluvil odhalil dvě řady dlouhých, špičatých zubů.

,,Nemiluji ho.“ odpověděla věcně a doufala, že jej to uspokojí. Neuspokojilo.

,,Ale vezmeš si ho, že? Nesnaž se mi nic namluvit. Je to on. Ten, o kterém jsi mi vyprávěla.“ podíval se jí vzpříma do očí a Klaris jen ztěžka odolávala jeho svádění. Přišla si s ním promluvit.

,,Já...ne-nechci.“ vykoktala nezřetelně.

,,Musíš. Pamatuj na Demdonu.“ naklonil se k ní a něžně ji políbil na rozpraskané rty. Neodolala. Polibek opětovala a ještě dlouho zůstala v jeho obětí.

Když ji později přikryl, aby neprochladla, ležela klidně a nehnutě. Ne na dlouho. Ruce se jí začaly prodlužovat a paže mohutněly. Tělo se pokrylo hnědou srstí, ze které na několika místech prosvítaly lesknoucí se šupiny. Vydala bolestný sten a zuby dosáhly dvojnásobku své původní délky. Přední špičáky se jí ještě o něco více prodloužily a zaostřily. Během okamžiku se změnila ze sladce spící okouzlující hnědovlásky na monstrum toužící po krvi.

Větve zašustily, přestaly schovávat malou, nyní k smrti vyděšenou, dívenku. Utíkala seč jí nohy stačily a horečně se snažila zapomenout na to, co právě viděla. Její sestra byla prokletá.

Přes oči měla přetaženou rudou clonu. Nevěděla co dělá. Běsnila. A měla hlad. Poblíž rostoucí stromy se budou ještě dlouho vzpamatovávat z její dnešní návštěvy. Probíhala co nejrychleji neproniknutelnými křovinami a blížila se k zámku. Zase přijdou o některého z oddaných služebníků, ale tak už to bývá, když se někdo potuluje venku za úplňku.

Nasytila se a připravila na bolestné stadium proměny do původního stavu. Když se celá zpocená svalila před fontánu, kdosi přes ni přehodil suchou deku.

Rhess pohlédla na svou sestru, jež si nepřítomně prohrabávala zacuchané vlasy špinavou rukou. Rukou od krve. Nevěděla co si má myslet, a tak radši zarytě mlčela. Nechtěla dělat předčasné závěry, i když situace se zdála být dosti jasná. Okolím se potulovalo stvoření zabíjející kolemjdoucí vždy, když noc převezme svou vládu nad světem, a ona jej právě našla. Nikdy by ji však nenapadlo, že to bude budoucí následnice trůnu.

,,Klaris, ty...mi k tomu nic neřekneš?“ vysoukala ze sebe těžce a pohlédla na měsíce zrcadlící se v studené vodě zámecké fontány. Klarisin odraz v ní však nespatřila.

Přerušilo je vzdálené houkání a dupot blížících se nohou. Na zámku už si zřejmě všimli, že jim pár lidí chybí. Ta krvavá skvrna na nádvoří se prostě nedala přehlédnout...

Vylekaně na sebe pohlédly a začaly se prodírat hustým porostem čítajícím tulipány z Korrelu či amablanské růže. No co, pro pár kytek...

Ve vzniklém zmatku se jim podařilo nepozorovaně se dostat až do zámku. Nikdo si nevšímal dvou otrhaných děvčat, všude byl slyšet křik a nářek. Pod rouškou tmy se schovaly i krvavé šmouhy, jež za sebou Klaris zanechávala. Služebné narychlo vybíhaly ze svých pokojů, přes ramena přehozený dlouhý šál, a spolu s muži začaly prohledávat všechny kouty, od sklepení až po královské komnaty.

Obě sestry běžely dlouhou chodbou do poklidnější části zámku, neosvícené pochodněmi, spící a ničím nerušené. Vtěsnaly se do malé komůrky a s úlevou za sebou zaklaply dveře.

,,Nejdřív...“ zašeptala Rhess, jako by se bála, že je někdo uslyší, ,,Bys ze sebe měla smýt tu...špínu.“

Rozhlédla se po nevelikém prostoru a hledala něco, do čeho by mohla načerpat vodu.

,,Vyčkej, hned jsem tu.“ řekla a vyklouzla ze dveří. Po mučivě dlouhé chvíli se vrátila s vědrem plným mýdlové vody a pokynula Klaris, aby si odložila věci.

,,Snad si nemyslíš, že se budu koupat tady?“ pohoršila se Klaris. Její hlas zněl hluboce, hrubě a jaksi hrůzostrašně. Šel z něj mráz po zádech. Složila obličej do dlaní a bolestně se rozvzlykala. Rhess ji soucitně objala, ale novému návalu slabosti zabránit nedokázala.

...silueta zámku se v horku vlnila jako odraz na vodní hladině, racci polekaně vzlétali, když kolem nich procházela, a začínali nad ní kroužit. Cítila palčivou žízeň a horko. Tak strašlivé horko...

Probudila se až ráno, politá potem, avšak stále ve zkrvavených hadrech. Jakmile otevřela oči, přiskočila k ní sestra a starostlivě na ni pohlédla.

,,Co se stalo?“zeptala se Klaris držíc se za hlavu.

,,Včera večer jsi...omdlela.“ odmlčela se, ,,Opět.“ dodala po chvilce.

Když spatřila Klarisin polekaný výraz začala na ni chrlit záplavu učených slov, že to nic neznamená, jsou to jen hlouposti, našla to prý v knize

...pod nohama ucítila ostré kameny, dorazila na úpatí skály...

,,Klaris, Klaris! Jsi duchem přítomna?“ naklonila se k sestře a pohladila ji po vlasech, v nichž měla ještě od včerejšího večera uvězněné malé větvičky, ,,Služebné ti připravily koupel. Řekla jsem jim...že nechceš být rušena. Nechám tě o samotě.“

Dveře tiše zapadly, v pokoji nebyl slyšet ni nejtišší zvuk. Klaris pomalu vstala, shodila ze sebe oblečení a vklouzla do horké lázně. Pozorovala, jak hladina rudne. Pomalu ze sebe smývala krev i špínu, ale hnusu, který ze sebe měla, se jí zbavit nepodařilo. Pojednou se přestala hýbat, zavřela oči a ponořila se pod hladinu.

...strmý kopec,ostrá skaliska drásající pokožku mladých nohou a vzduch plný smrti, strachu a úzkosti...Ještě kousek a pak...nic...

Hlavou jí projela ostrá bolest, protože ji někdo vytáhl za vlasy z vody.

,,Rhess!“ štěkla podrážděně.

,,Klaris!“ nemohla uvěřit vlastním očím. Buď její sestra usla nebo...se chtěla zabít, ,,Co to vyvádíš?“

,,Eh, připravuju se na...“ Klaris horečně přemýšlela, ,,..na...na...na večeři.“

,,Jistě, dopoledne se připravuješ na večeři. A včera večer ses určitě jen tak procházela po

zahradě - mimochodem o půlnoci, jen tak pro zajímavost - a přitom jsi spadla do louže krve, že?A...“

Klaris se bleskově vymrštila z vody a chytla sestru pod krkem. ,,Tohle si dovolovat nebudeš.“

Pustila ji, ale Rhess zůstaly na krku podlitiny.

,,Já, já, přestávám to zvládat. Šílím. Nedokážu to!“ zhrozila se své síly. Zhrozila se toho, co dokáže. Moci a nezvladatelné zuřivosti zakořeněné kdesi hluboko, nyní však vyplouvající na povrch. Přehodila přes sebe pár hadrů a vyběhla do prosluněného rána.

Na obzoru se začaly sbíhat mraky...

Blyštivé kapky zaplavovaly les jako smutné slzy. Zmáčely i zuboženou postavu, vytrvale klopýtající za svým cílem.

…slaná vůně…

Klaris musela zastavit, aby popadla dech. Snad celou věčnost hledala místo setkání se svým osudem, ale zdálo se jí, že větve před ní naschvál uzavírají správnou cestu, že nechtějí, aby se tam vrátila, že není vítaná…

…křik racků…

Tvrdě dopadla do bláta pod rozlehlý plačník. Co dělá strom smutků v jejich zahradě? Nepamatovala se, že by ho tady někdy někdo vysadil. Plačníky jsou příliš pochmurné stromy do královské zahrady.

Přitáhla si promočený oděv blíž k tělu a schoulila se do klubíčka, snažíc se získat alespoň o trochu více tepla.

,,Proč? Proč jsi mi to udělal?“

Její sotva slyšitelný šepot zanikal v nepřetržitém bubnování ostrého, studícího deště. Pociťovala čiré zoufalství. Nikdy si nepředstavovala, že by svět mohl být tak krutý.

…slunce hladící rozpálenou pokožku…

Ne! Nemohla dopustit, aby ji to ovládlo. Zaťala ruce v pěst a pokusila se vstát. Nohy se pod ní automaticky podlomily.

,,Proč?“ opakovala opět svou otázku, ,,Proč já?“

,,No tak, drahá, žal je lepší utopit ve sklence alkoholu než v louži bláta.“

Ta slova zněla v dané situaci tak nečekaně a absurdně, že nemohla uvěřit vlastním uším. Otevřela blátem slepené oči. Přes závoj slz a špíny spatřila dva žhnoucí uhlíky, vodopád lávy a směsici uklidňujících barev. Tedy alespoň tak jí připadal Rholin ve stavu, v němž se momentálně nacházela.

Zvedl ji do náruče, pomalu a něžně, jako by se bál, že se mu při prudším pohybu rozpadne na prach.

,,Ničeho se neobávej, vím všechno.“

Tato jediná věta ji dokázala uvrhnout do víru nejistot. Co ,,všechno“? A hlavně - odkud? Ani se ho však nemusela vyptávat, protože vzápětí zaslechla Rhessin úlevný šepot.

,,Chválabohu jsi v pořádku…“

Starostlivě se rozhlédla na obě strany než z tajného výklenku vystoupila na hlavní chodbu, doprovázená Rhess a Rholinem. Její nervy se však uklidnily až poté, co se za nimi zavřely dveře Rholinova pokoje.

Přišlo jí to zvláštní. Za týden si ho měla brát a jeho komnatu zatím ještě ani jednou nenavštívila...

Zarazilo ji podivné ticho visící ve vzduchu. Protože šli celou cestu mlčky, očekávala neutuchající příliv otázek, soucitu či obvinění. Nepatrně se pootočila a zahlédla ještě cíp Rhessiných šatů.

Tichý šepot a klapnutí dveří. Zůstala s ním tedy sama. S princem Rholinem z Amablanu, se svojí dětskou láskou...

Jediný jeho pohled, jediné pohlazení dokázalo říct tisíc slov. Na pravé ruce měl doposud jizvu, kterou mu v deseti přivodila ostrým nožem při hře na hon. Vlastně mohli stále ještě být dětmi. Vždyť i ten náhrdelník, jež mu dříve darovala, zdobil jeho krk jako kdysi.

Do přítomnosti ji vrátil až nepříjemný chlad. Ačkoliv si to neuvědomovala, neměla na sobě skoro nic a vysloveně si koledovala o rýmu. Zmateně stála, zatímco Rholin zapadl jako temná střela do měkkého křesla a složil obličej do dlaní. Přemýšlel. Co, co jí pro boha má říct? Že se od Rhess dozvěděl o podivném prokletí a hned jí šel na pomoc? Něžně na ni pohlédl, přesto však sklopila zrak.

,,Klaris, miluju tě.“ vzal její ruku do dlaně a přitiskl si ji na tvář, ,,Řekni mi vše, prosím.“

,,Já-já myslela, že...“ zhluboka se nadechla, ,,Že-že jsi se změnil a...a deset let odloučení je docela dlouhá doba.“

,,Nezapomněl jsem na tebe.“ lehce ji políbil do vlasů.

,,Když jsi odešel, myslela jsem , že-že umřu. Připadala jsem si tak sama... Naštěstí-naštěstí jsem měla Rhess. Vše šlo dobře, až...“ hlas se jí třásl jako stéblo trávy zmítané větrem. Vykroutila se z jeho sevření a pevně stiskla opěradlo křesla, aby si dodala odvahy.

,,Přišel k nám...když bylo všechno dobré. Podmanil si mě, svedl mě... Já neměla dost síly a...a podlehla.“ zastavila se, neschopna dalších slov.

Rholin prudce vyrazil z křesla.

,,Kdo? Kdo to byl?“ chytil ji za ramena a zatřásl s ní, ,,Klaris, řekni mi to, prosím.“

Dostal z ní však již jen jediné slovo.

,,Zahradník...“

Poté upadla do mdlob.

,,Časté mdloby, halucinace, dávení krve...Kde jsem to jenom četl?“

Po noci strávené v bohatě zásobené zámecké knihovně nebyl Rholin o nic moudřejší co se týče Klarisina prokletí. Neustále netrpělivě poklepával na zaprášené vazby knih a snažil se najít tu jedinou, v níž by se dozvěděl, co potřeboval.

Kdyby se mi alespoň podařilo z ní něco dostat...

Povzdechl si nad Klarisinou nevolí bavit se o tomto tématu a radši místo ustavičného vzdychání a mazlení se se slovíčkem kdyby otevřel jednu obzvlášť tlustou knihu s děsivě znějícím záhlavím. Stvoření noci...

,,Hádej co se stalo! Klaris mluvila ze spaní!“ vysoký netrpělivý hlásek křičící přímo do jeho levého ucha. Podivná napjatá atmosféra, která se vytvořila, když vzal knihu do ruky, byla ta tam.

,,Rhess,“ procedil, ,,To to nemohlo počkat?“

,,Víš, že se snažím ti pomáhat. Nechci se sice prohrabávat zatuchlinou naší knihovny, ale zato veškerý čas trávím s Klaris a pozoruju její chování. Ze spaní říkala něco o moři a tak. Ale my moře nikdy neviděly. No, možná na obrazech, ale...“

Při zmínce o moři sebou Rholin trhnul.

,,No jistě, moře.“

,,Myslím, že to tak bude nejlepší. Čerstvý vzduch její bledé tvářičce jedině prospěje.“

,,Dobrá, ale nebylo by lepší, kdyby Demdonu prožila ještě na svém rodném zámku?“

,,Je to pro její dobro. Vypadá nemocně. Nechci, aby nám ochuravěla.“

Jakmile Rholin přesvědčil Klarisina otce, čekala jej ta méně příjemná záležitost - přesvědčení Klaris. Bylo jisté, že ji sem váže silné pouto, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Temné pouto, svazující její mysl i tělo.

Na cestě k její komnatě se snažil přijít na vhodný způsob formulování své žádosti, aby s ním odjela na letní zámek Namablon, a proto si nevšiml krve na podlaze. Lehce zaklepal na dubové dveře. Překvapilo jej, že byly otevřené. Rozházená postel, potrhané koberce i záclony, otevřené okno. Na zemi se válela kupka listí. Pohlédl směrem k lesu a pevně stiskl v kapse svůj nůž. Neunikne...

,,Klaris, probuď se.“

Šupinatá dlaň ji jemně poplácala po hebké tváři.

...vysoko do kopce skrz ostré keře. Naprosto bez dechu, vysílená, osamocená...

Prudce se zvedla a před očima se jí zatmělo.

,,Kde to...“ zamumlala nezřetelně.

,,Jsi...doma.“

,,Rholine?“

Zaostřovala zrak, stále však viděla jen Rholinovu tvář.

,,Zapomeň na něj...“ znělo jí v hlavě. Rholinovy rysy se pojednou změnily v ostře řezaný obličej s bezednýma očima.

,,Elfové se tak snadno nevzdávají své kořisti.“

Roztáhl obrovská blanitá křídla a přikryl jimi její nahé tělo. Ucho přitiskl na obnažené břicho a zaposlouchal se.

Klaris se zatočila hlava.

...krev.První stopy krve usychající na ostrých kamenech...

,,Je to tak.“ dodal po chvíli.

,,Co-co se děje?“ vykoktala zmateně.

,,Nic zvláštního.“ uklidnil ji, ,,Jenom jsi těhotná.“

Políbil ji na začervenalý nos a pomocí drápů si rozříznul zápěstí.

,,Na,“ podal jí svou ruku, ,,Pij. Potřebuješ sílu.“

Jakmile Klaris spatřila rudou tekutinu, přestala se ovládat. Nenasytně sála elfovu krev, v očích divoký výraz šílenství. Nedokázala přestat.

Snad není ještě pozdě. Nemůže být pozdě. Utěšoval Rholin svou mysl zatímco se dral lesem. Nedokázal pochopit jak mohl být tak slepý a neprozřetelný. Nechat ji samotnou po noci strávené v lese. Po noci nesoucí se ve znamení mdlob, dávení krve a úpěnlivého křiku.

Není pozdě. Není!

Tolik krve, sladké i trpké, životadárné, avšak prokleté. Odtrhla lačná ústa od tepny a rána se na elfově ruce ihned zacelila. V krvavém opojení necítila bolest, žal, smutek... Necítila nic, neslyšela nic. Ani křik.

,,Za tohle zaplatíš.“

Rholin se po elfovi vrhl s kudlou v ruce a děsivým výrazem ve tváři. V prvotním momentu překvapení jej stihl poranit na rameni než elf stačil roztáhnout křídla a vzlétnout. Temná krev zmáčela rosou navlhlou trávu a nepřetržitě se řinula z otevřené rány. Zranění způsobené stříbrnou zbraní. Pro člověka škodlivé, pro elfa však smrtelné.

Sekar kha irahkh...

Rholinova zbraň ztěžkla a zahřála se. Upustil ji na zem potlačuje bolestivý sten. Elf se na něj vrhl a zabořil ostré drápy do živého masa.

Pohozená dýka vzplála. Vznícená tráva popálila elfova křídla a donutila jej vzdálit se. Oheň se rychle šířil a než se Rholin stačil vzpamatovat, stál v hořícím kruhu. Žár jej spaloval, kouř rdousil a ochromoval. Jeho plíce se pomalu plnily jedovatým plynem zatímco elf jej z povzdálí pozoroval s Klarisiným bezvládným tělem v náručí.

Chceš , aby to takhle skončilo?Opravdu to chceš?Ponecháš tady Klaris s tím monstrem?

Ale co můžu udělat?

To je jedno!Prostě se snaž!Nebo se necháš zabít tak snadno?

Zatímco se Rholin hádal se svým vnitřním hlasem, ohnivý kruh se kolem něj semkl ještě těsněji.

To je konec, pomyslel si. Omámen kouřovými výpary těžce zvedl hlavu a zahlédl elfovu vítězoslavnou tvář sklánějící se nad jeho milovanou Klaris.

Ruce už skoro necítil, ale dokázal ještě nahmatat očarovanou zbraň. Nedbal příšerného žáru, který z ní sálal, a mrštil ji po nic netušícím elfovi.

I zásah do břicha postačil. Elf se počal svíjet v bolestech. Ještě pár škubnutí a byl klid. Mrtvolný. Spalující plameny zmizely a jen ohořelá tráva připomínala nedávno hořící oheň.

Na Klarisino líce dopadaly horké slzy. Celé potoky slz. Nepatrně pohla hlavou a ucítila tupou bolest v zátylku. Raději zůstala ležet.

Spát, ještě chvilku spát...

Jakmile se probrala spatřila Rholina sedícího na ztrouchnivělém pařezu. Pozoroval mrtvé elfovo tělo, v očích výraz zášti, bolesti i soucitu.

Vztáhla k němu pohmožděnou ruku a pohladila jej po skráni. Stiskl její dlaň tak pevně, až se obávala, že jí zpřeráží všechny kosti, které v ní měla. Popraskanými rty ji líbal na těch jejích, stále ještě krvavých, a snažil se zapomenout na všechno, co se událo v posledních několika málo hodinách.

,,Odjedeme.“ zašeptal jí do vlasů, ,,Odjedeme a už nikdy se sem nevrátíme.“

,,Zítra.“ řekl šťastně a pohladil ji po pečlivě učesaných vlasech, ,,Už zítra budeme oddáni.“

,,Takže-takže dnes je Demdona!“ vykřikla Klaris překvapeně.

,,Jistě, poslední den před svatbou.“

V umytých a vyžehlených šatech se cítila jaksi nesvá. Pohladila zaoblinu jež se jí tvořila na břiše.

Nevšiml si něčeho? Měla bych mu to říct? Uvažovala.

,,Rholine, já...“ Podlomila se jí kolena a ztratila rovnováhu. Jen tak tak, že ji stačil zachytit, aby se nesvalila na zem.

...obrovský nápor větru vhánějící neposedné pramínky vlasů do obličeje...

,,Myslel jsem, že to zabitím toho elfa skončí.“

Zachmuřeně za sedl za vyřezávaný stůl a notnou chvíli mlčel. Mezitím se Klaris udělalo špatně a vyzvracela na drahý alumijský koberec spoustu čerstvé krve. Lapajíc po dechu se zachytila stěny.

,,Je to blízko. Až příliš blízko...“

,,Co?“ vytrhl se Rholin ze svých temných myšlenek, ,,Jsi v pořádku? Ale vždyť ty máš horečku!“ zvolal jakmile se dotkl jejího čela.

,,To nic není.“ vydechla těžce.

Zvíře, nic jiného nejsi. Pouze pokleslé a krvelačné zvíře. Bestie. Monstrum. Nenasytná, stále hladová. Navěky.

Hlas v její hlavě křičel. Pocítila silnou touhu po krvi.

Já to zvládnu. Zvládnu to.

Jsi zvíře. Nic jiného.

Ne! Jmenuji se Klaris. Zítra se budu vdávat.

Monstrum. Krvelačné, zabijácké.

Ne!

Krev! Máš ji na dosah! Vem si ji!

Zornice nabyly rudé barvy. Strašlivé zavrčení, skok a zmatený výkřik. Rholin ležel na zemi s přeraženou páteří. Jako její matka. Jako všechny její oběti.

Krvavé opojení zmizelo nečekaně rychle. Objala strnulé Rholinovo tělo, s ústy stále ještě plnými jeho krve. Klepot na dveře. Musela zmizet. Aniž by na něco čekala vyskočila z okna zámku a běžela k nedaleké pláži.

Bosá chodidla se dotýkala rozpáleného písku. Šumění vln narážejících na pobřeží se mísilo s křiky mořských ptáků. Ohlédla se. Silueta zámku vlnící se v horku nabyla již jen nezřetelných obrysů. Byla dostatečně daleko. Tady ji nikdo nenajde. Na pláži spočívala hejna racků. Jakmile kolem nich prošla, vzlétli a začali jí kroužit nad hlavou. Křičeli. Jako by na ni volali. ,,Vrahu! Vrahu!“

Rozběhla se. Ještě kousek a bude na úpatí útesu. Dorazila, konečně. Začala stoupat do strmého kopce. Nedbala toho, že se jí pokožka na rukou i nohou rozdrásala až do krve. Vnímala jen neustále se blížící sráz.

Na kamenech za sebou zanechávala krvavou stopu. Zvolnila tempo, nikam nespěchala. Obrovský nápor větru jí vehnal neposedné pramínky do obličeje. Nevšímala si toho. Stále měla před očima nehybné Rholinovo tělo.

Ještě pár kroků. Dorazila až na samý kraj útesu. Vítr zuřivě bičoval její zubožené tělo. Náhle ji zaplavily vzpomínky. Tohle už přece jednou prožila. Jistě, vize. Jak procházela proměnou, přenášelo se na ni stále více nových schopností. Děsilo ji, co všechno by dokázala udělat.Naposledy se ohlédla.Všechno už jí teď bylo jedno. Nyní již pro ni existovalo jen moře, jehož poklidná hladina se co nevidět zčeří a smísí s krví.