Poslední

Proplétal se mezi stromy. K smrti unavený, přesto pořád poháněl koně. Nesmí ji ztratit. Nesmí mu zmizet.
Byl prvním z družiníků svého knížete. Vážený muž, kterého jeho vládce vyznamenával svou přízní přede všemi. Nikdo se mu v boji nevyrovnal a jeho majetek mohl směle konkurovat knížecímu, přesto teď v rozervaných šatech štval koně za snem. Jen kdyby ten sen nebyl tak krásný. A hebký na dotek. Ta sametová kůže, která mu zrychlovala dech a úsměv, který mrazil.
Ani si neuvědomil, že zpomalil. Překvapeně se začal rozhlížet. Les zhoustl a ve vzduchu bylo cítit vlhko. Tráva byla vyšší a ostřejší. Věděl, kde je. Zabloudil do říše mrtvých. Háj – tam nikdo nechodil, tedy ne pokud se tomu dalo vyhnout, což se dalo vždycky. V Háji sídlili staří bohové, tedy démoni a skřeti, netvoři, kteří kradou děti. Háj patří běsům. Běsům a mrtvým předkům, což byl důvod, proč ho nechávali na pokoji i jinak horliví kněží. Rušit klid mrtvých není správné, ať už na vás dohlíží výtvory lidské pověrčivosti nebo jediný Bůh.
Přesto tady mezi stromy zaběhla i ona. Ta nejkrásnější žena jakou kdy potkal. Našel ji na lovu a odvezl s sebou. Nikomu nepatřila a nedokázala mu říct ani svoje jméno. Smála se tak vyzývavě a přece byla jako vyplašené ptáče. Chtěl si ji vzít za ženu. Už o tom hovořil s knězem a s knížetem, oba mu to sice vymlouvali, ale nakonec ustoupili. A tak když kníže uspořádal hostinu, oblékl Orvan svou vyvolenou do rudých šatů a přivedl tam. Všichni umlkali, když ji viděli. Zdála se šťastná. Hrdá na svou krásu a přece svým způsobem plachá. Jenže pak jako by se něčeho lekla a utekla. Vzpomněl si, jak se její velké oči vyděšeně rozšířily a ona se otočila ke dveřím. Jak ho její dlouhé rusé vlasy šlehly po tváři. Bylo to jako rána bičem. A tak sedl na koně a ujížděl za ní. Byl na koni a přece ji nedokázal dohnat. Jen občas zahlédl rudou barvu jejích šatů.
Ale teď ztratil i tuhle poslední stopu. Zklamaně sklonil hlavu a sesedl. Nejlépe, když koně odsud vyvede nebo si tu zvíře ještě zláme nohy. Orvan měl svého koně rád, ale když před sebou najednou uviděl mýtinu, neodolal a šel tam. Na koně zapomněl. Stála tam ona. Ve vysoké trávě, vlasy rozpuštěné až po kolena. Krásná jako samo slunce. Usmála se na něj a natáhla ruku. Ne, byla mnohem krásnější než kdy slunce může být.
„Ty jsi za mnou přišel. Neopustil jsi mě.“ Její hlas se skoro ztrácel v ševelení lesa. „Zatančíš si se mnou.“ Neptala se. Oznámila mu to. Poodstoupila a stáhla si šaty. Pak udělala pár tanečních kroků. Měla dlouhé nohy. Měsíc ji postříbřil vlasy i pleť. Vypadala křehká jako pavučina. Nedostávalo se mu dechu. Klekl si před ní.
„Jsi krásná. Jsi krásná a chci, abys byla mojí ženou.“ Oddechl si. Bál se, že to před ní nedokáže vyslovit.
„Ano. Ano, ale teď si se mnou zatančíš.“ V širokém úsměvu ji drobné zuby zazářily jako perly, kterými kníže na hostině ozdobil krk své ženy. A v očích měla hlad. Natáhla ruku a on ji k sobě strhl. Pokusil se ji políbit, ale vyklouzla mu. Byla tak blízko, že cítil její dech na své tváři. Byl chladný jako noční vzduch.
Zatnul zuby, aby potlačil zklamání. „Odjeď se mnou.“
Zarazila se. Stála kousek od něj, ale najednou mu přišla jako cizí. Nedovolil by si vztáhnout po ní ruku. Byla mu teď svatější než Bohorodička. A nad něčím přemýšlela.
„Každý, kdo se chce stát mým manželem se mnou musí tančit. Jak bych si mohla vzít někoho, kdo se bojí zatančit se svou budoucí ženou?“ Naklonila hlavu a on si opět uvědomil všechny její půvaby. „Vždyť je to jen tanec. Co se ti může stát? A noc je tak krásná…“
Zaklonila hlavu a rozvlnila se v bocích. Ani nevěděl jak, vstal a tančil s ní. Roztočili se po louce. Byla krásná, rychlá, lehkonohá. Létala, tančila na stoncích trávy, na kapkách rosy. A on se snažil tančit s ní. Těžké boty mu vázly v měkké hlíně, tráva mu omotávala kotníky a řezala až do krve. Z omamné vůně lesní mýtiny ho rozbolela hlava. Přesto tančil. Pořád dál a dál. Čím jeho krok byl těžší, tím její lehčí, až mu nohy vypověděly službu. A ona tančila pořád dál. Točila se kolem něj a on se ji marně pokoušel zachytit. Vnímal jako ve snu.
A v tom snu přišel na mýtinu muž. Orvanovi přišel povědomý. Ty černé vlasy, snědá tvář. Vždyť byl na knížecí hostině, to jeho se rusovláska polekala. Stejně jako teď. Zastavila svůj šílený rej a dlouhé vlasy zahalily bílé tělo. Muž si stoupl kousek od ní  a Orvan si uvědomil, že se příchozí dívá právě na něj.
„Umírá.“ Řekl to zcela lhostejně, jako by Orvan nebyl ani člověk. I pro zvířecí mršinu by měl víc citu.
Rusovláska na muže vyjela. „Co tu chceš, Černobogu? Nech mě na pokoji.“
„Co jsi chtěla mezi lidmi? Smrtelného muže, abys ho za měsíčné noci utancovala k smrti…“ Vysmíval se jí.
Přesto k muži přistoupila a objala ho. Drobnou ruku měla položenou na jeho hrudi. „Smrtelného muže, aby tohle všechno skončilo. Vypadal tak silný, myslela jsem, že to dokáže, že vydrží tančit se mnou až do úsvitu.“
„Mně nemá cenu lhát, Boginko…“
„Ale já vážně věřila, že to dokáže!“
Pokrčil rameny a přešel k ležícímu. Orvan dostal strach. Vždyť teď se k němu sklání samotný Černobog. Vládce běsů. Temný bůh staré víry. Vždyť i kněží se jeho soch černěných smolou báli více než tak vzdáleného Satana. Ten pokoušel kdesi na poušti, ale Černobog byl blízko. Vždycky blíž, než by bylo lidem milé.
Ale teď se ten děsivý bůh usmíval. „Takže mě znáš. Alespoň se nemusím přestavovat.“ Musel Orvanovi číst myšlenky. „Jak se ti líbí setkání s bohem? Takhle sis to nepředstavoval. Věci jsou vždycky jiné, než čekáme.“ Sedl si vedle Orvana do trávy. „Podle vás jsou vodní břehy plné boginek. Ale tahle je poslední. Poslední, kterou jste vy lidé nezabili. A žádné další nebudou. Ne, že by mladé dívky, které mají před svatbou, neumíraly, ale podle vás jsou někde vedle božího trůnu tam nahoře.“ Bez úsměvu ukázal na nebe, kde zářil měsíc.
Neodolal. „Copak jdou víly zabít?“
Černobog se na něj zkoumavě podíval, ale pak mu věnoval odpověď. „Můžeš jim vytrhnout vlas a pak je připravíš o jejich moc. Když si ho schováš, moc je tvoje. Můžeš být silný jako… jakže vy to říkáte… Samson? Nebo můžeš být čaroděj- volchv. Na ty jste ještě nezapomněli, ne? Přinejmenším váš kněz si k jednomu chodí pro rady.“ Zase se podivně usmíval. Jako by Orvana pokoušel, aby pochyboval o víře v jediného Boha.
„Co se stane s vílou?“
„Je z ní bludička- mavka, a bludička, to je méně než vzdech ve větru. Za pár úplňků se rozplyne.“
Orvanovi ta myšlenka nedala pokoje, i když cítil, jak postupně ztrácí nad svým tělem vládu. „A takhle lidé zabíjí víly?“
Černoboga to rozesmálo. „To byste museli mít odvahu se k nějaké přiblížit.“ Pak zvážněl. „Ne, vy víly zabíjíte jinak. Kácíte háje, kde měly úkryt. Sečete trávu, na které tančí.“
„To lidé dělali vždycky.“
„A zapomínáte na ně. Kolik mužů by  za ní jelo až sem? Kolik by jich s ní tančilo?“ Díval se na Orvana a nechával ho přemýšlet. Tak oba dva překvapil vysoký hlas, který byl cítit hněvem a zoufalstvím.
„Vílu taky můžeš vysvobodit.“ Boginka stála jen kousek od nich.
„Samozřejmě.“ řekl Černobog a zvedl se z trávy.
„Jak?“
„Jsi zvědavý muž. A ani nevíš, žes to zkoušel.“
„Já ani nevěděl, že to jde.“
Černobogův hlas hřměl nad mýtinou a Bogince zářily oči jak malému dítěti, které slyší oblíbenou pohádku. „Když s ní vydržíš tančit až do ranního kuropění, získá den života. A když se během toho dne stane něčí ženou, bude z ní zase živý člověk.“
„A já nevydržel…“ Orvan sklonil hlavu. „Myslel jsem, že mě chce zabít. A ona chtěla jen žít.“
„No, rozhodně tě zabila.“ Zchladil jeho křesťanské pochopení pro bližního svého.
„Ale vždyť ještě…“
„Pravda, ještě musíš zemřít. Ale to přijde. Buď pomalu nebo rychle. Volba je na tobě.“
„Pomalu nebo rychle?“ Orvan nechápal.
„Já odejdu a Boginka zůstane. Roztančí se a ty budeš chtít tančit s ní. Na tenhle rozhovor zapomeneš. Po chvíli zapomeneš na všechno. Kromě bolesti, jak tě bude postupně opouštět síla. Anebo tě zabiju já. Zemřeš rychle a věř mi, přesto že ses nerozloučil s knězem po boku, tvá duše nebude bloudit.“
„Proč bys to dělal?“
„Uctívají boha dobrého i zlého, kterého nazývají Černobog. To napsal o tvých, vlastně spíš o mých lidech, jeden křesťan. Zemřel jsi, protože jsi ji miloval. Lidé umírají pro větší hlouposti.“ Usmál se. Orvan si pomyslel, že takhle nějak se určitě usmívá i Bůh Otec nad lidskou pošetilostí. „Pomalu nebo rychle?“
Orvan pohlédl na vílu. Byla krásná, za tanec s ní by byl dal život – vlastně ho dal – ale měla v očích vztek. Vztek, že jí Černobog bere jeho. „Rychle.“
„Vybral jsi dobře.“ Vzal umírajícího za bradu a podíval se mu hluboko do očí. Nocí se rozlehl křik.
Když se měsíc opět odvážil pohlédnout na mýtinu, viděl posledního ze starých bohů, jak drží na ruce holubici menší než jeho nehet. Zářila do noci a měla smutné oči muže, kterému se podařilo dvakrát za večer naletět přízrakům. Než se bůh otočil k Bogince, stal se z holubice jen nenápadný prsten, který do noci slabě zářil.
Boginka byla rozzlobená. Měla pocit, že ji její pán podvedl. Zkřivila prsty a vyjela mu po očích. „Byl můj!!“
Jako nic ji chytil za zápěstí a odhodil na kraj mýtiny. Zůstala ležet na trávě, příliš lehká, aby ji ohnula k zemi. Z očí jí stékaly slzy bezmoci.
„Už nikdy nechoď mezi lidi. Rozumělas?“ Odpověděl mu jen tichý pláč. Sklonil se k ní. „Když zajdou mezi stromy. Zůstanou v lese přes noc nebo tě zavolají. Ber si je. Bez milosti. Zaváděj je do bažin nebo pleť koním nohy. Jsou tvoji, ale nechoď mezi ně. Už nikdy.“ Vzal do ruky pramen jejích vlasů a jemně zatahal. Celá ztuhla. „Víš, co by se mohlo stát. A to přece nechceš. Ani ty, ani já.“ Políbil ty vlasy a odešel do lesního stínu.
Boginka zůstala ležet a před denním světlem se pak ukryla mezi listy.

?

Hudba hřímala z reproduktorů a rozechvívala půdu na několik kilometrů daleko. Země duněla a trávu zdupávalo křepčící mládí lidského rodu. Přímo pod pódiem, kde obvykle naráží tělo na tělo, byl volný prostor, kde tančila asi šestnáctiletá dívka. Nikdo se neodvažoval jí dotknout, vyrušit ji. Bílé šaty zářily, až oči bolely a nikdo s ní nedokázal udržet tempo. Zachytávala pohledy mladíků kolem a ti se snažili tančit s ní.
Její poslední tanečník – Ivan - hubený kluk s vlasy do culíku se opíral o stůl a snažil se popadnout dech. Díval se na ni, na dlouhý rusý cop, který jí záviděla snad každá dívka na koncertě. Na její nohy, které dovedly tančit bez únavy. Nechápal, proč on to nedokázal, vždyť to vypadalo tak snadně.
Už se cítil lépe. Začal se prodírat zpátky k ní, ale tam zjistil, že už ho nahradil někdo jiný – frajírek s nagelovanými vlasy a rozkrokem u kolen. Vířila před svým novým tanečníkem a on tančil tak, jak chtěla ona. Rychleji a stále rychleji. Oči jí zářily a čas od času byl slyšet její smích. Přesně jako když s ní tančil Ivan.
Vzdal to a šel si s pivem sednout na stráň. Stále se díval dolů na parket, nemohl si pomoct, aby ji nehledal mezi tančícími. Ne, že by to bylo těžké. Sledoval její tanec a upíjel piva, a ani si nevšiml, že vedle něj stojí cizí chlap. Opíral se o strom a stejně jako Ivan sledoval rusovlásku. Na tváři měl nepřítomný úsměv. Jako by sledoval své dílo. Možná pro ten úsměv Ivana tak překvapilo, že muž promluvil.
„Nechala tě stát? Z toho si nic nedělej.Ten, s kým teď tančí, je pro ni míň než vzduch.“
„To myslíš mě nebo jeho?“
„Oba.“ Poprvé se na Ivana podíval, měl oči jako dvě hluboké propasti plné temnoty. „Kluk, kterého zahlédne v tramvaji, muž, který do ní vrazí na ulici, stařenka, která jí závidí, ti všichni jsou pro ni víc. Tu spoutá jen skutečná moc. Je kouzelná a tak ji ovládne jen kouzelník. Můžeš…“
Ivan si uvědomil, že se ten cizí chlap plete do věcí, do kterých mu nic není. „Hele, nech mě na pokoji. Nevím, co jsi zač. Její pasák nebo co, ale nech mě být.“
Jeho rozhorlení se cizí muž jen usmál. „Říkají mi…“ Zaváhal. „ Bog. Tak mi říkají. A tobě?“
„Ivan.“ Překvapeně si zakryl pusu. Před chvílí se rozhodl, že s tím chlapem nepromluví ani slova a teď mu zase odpovídá.
„Dobré jméno, Ivane.“
„Dík. Vyřídím doma.“
Muž káravě pozvedl obočí. Ivan si uvědomil, že je na tom muži něco divného. Instinktivně se vyhýbal pohledu do očí, protože měl pocit, že by se v nich utopil. Možná to bylo tím hlasem. Byl hebký jako samet, přesto zněl, jako když si zubatá brousí kosu. Napadlo ho, že by měl být slušnější.
„Co jste vlastně zač?“
„Já? To je na dlouhé vyprávění. Jsem…“ Bog se zarazil. Dole na parketu se něco dělo. Rozeběhl se ze stráně. Měl proč. Rusovlásčin tanečník ležel na zemi a umíral. Jeho tělo v koncích, asi si i něco šlehnul. Dívka stála nad ním a kdyby si to lidé připustili, viděli by, jak se pase na jeho posledních chvílích. Mladík naposledy zalapal po dechu. Napjala smysly, aby jí nic z jeho smrti neuniklo. Pak zahlédla Černoboga. Tvář se jí zkřivila vztekem. Otočila se a utekla. Lidé se ji ani nesnažili zadržet.
Mladík zemřel.
Černobog uvažoval, otočil se a pohledem našel na stráni Ivana. A pak se usmál.

Uctívají boha dobrého i zlého…

?

Všechno, co o Ivanovi potřeboval vědět, zjistil Černobog dřív než přišlo poledne. Nepatřilo k jeho zvykům vstávat brzy, ale město má své lidi pro každou denní i noční dobu. A ráno mizí noční anonymita. Metaři, prodavači, všichni se navzájem znají. A znají je ulice, dlažební kostky a především v okolí řeky racci. To oni Černoboga poslali na starý kamenný most, kde chodí spousta lidí. A na mostě mu podrobnosti řekly sochy věrozvěstů. Sochy jsou trpělivé, mají čas sledovat, co se kolem nich děje a nezapomínají. A věrozvěsti byli ochotní Černobogovi odpovídat, neboť si asi nejlépe ze všech uvědomovali, jakou mocí temný slovanský bůh vládne a jakou šanci by proti němu měl kus kamene.
Aby se neřeklo, že je nevděčný, tak hodil pár drobných do kasičky „Na opravu Karlova mostu“. A usměvavá kreslířka, zabalená do dlouhé šály, která si přivstala, mu za to sdělila drby o všech, kteří stávají po obou stranách mostu. Poslouchal ji, ale vše, co řekla, mu přišlo uspěchané. Vzpomínal na kruhové svatyně a dřevěné sochy, kolem kterých byla půda nasáklá krví…
Mluvila dlouho, ale ve vzpomínkách mu čas rychle uběhl a když mu s vševědoucím úsměvem řekla, že Ivan už přišel, rozloučil se s ní.
Ivan rozložil obrazy a opřený o zábradlí zasněně pozoroval kroužící racky. Černobog snadno uhodl, na co mladík myslí.
„Zdravím, Ivane.“
„Co?“ Překvapeně se otočil. „Jo, to jsi ty. Bog, že jo?“
„Přesně tak. Bog.“
„To je štěstí, žes na mě narazil.“
„Já jsem přišel za tebou, Ivane.“
To ho zarazilo. Mlčel.
Černobog se usmál. „Není se čeho bát.“ Jeho úsměv byl odzbrojující. „Jaká ti přijde Praha?“
„Já nevím. Narodil jsem se tady a nikdy nežil jinde. Možná… Stará.“
Rozesmálo ho to. „Stará...“
„Co je na tom k smíchu?“
Černobog zvážněl. „Nic.“ Přitáhl si kabát, spíš jen, aby odvedl Ivanovu pozornost, než že by cítil chlad. „Zvu tě na kafe, až tu skončíš.“
„Tak dík.“ Ivan zamnul rukama. „I když, bodlo by už teď.“
„Večer ti bude vzácnější. Přijď na Staroměstské náměstí.“ Černobog odcházel.
„Na Staromák? V kolik?“
„Až skončíš. Ale nikde se nezdržuj. Věř mi, bude to stát za to.“
„Fajn.“ Ivanovi docvaklo kolečko v hlavě. „Ale jak budeš vědět, kdy…?“ Černobog už byl moc daleko. „…končím.“ Jen mávl rukou. Měl zákazníky.

?

Už když odemykal dveře, měl zvláštní pocit, ale když uviděl v chodbě hořet svíčky měl jistotu. Spousty svíček po celém bytě. Věděla, jak miluje oheň. A otevřená okna. To byla zase její láska. Vítr ji konejšil.
Nesnažil se nic zavírat a prošel rovnou do pokoje. Seděla v okně a užívala větru.
„Zlobíš se?“ Znělo to pokorně.
„Ne. Jsi boginka, tak k čemu zlost? Jsi, jaká jsi.“ Sedl si do křesla.
„Já ti taky nic nevyčítám.“
„To bys mohla zkusit.“ Jeho úsměv byl úsměv žraloka. Nejspíš by si opravdu rád poslechl, jak zkouší mu něco vyčítat.
Pochopila, že přestřelila. „Omlouvám se.“
„Za co?“
„Za všechno.“ Seskočila z okna. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě lehoulinké šaty, které jí v létě koupil jeden zoufale zamilovaný cizinec. Dostalo se mu jeho odměny. V nových šatech ho utančila k smrti.
A teď stála před Černobogem a vypadala jako vždycky – nevinnost sama. Chytil ji za ruku a strhl k sobě. Držel ji a ona se nemohla hnout. Tváře měli od sebe na dva prsty a on se bogince díval přímo do očí.
„Copak to chystáš?“
Zazmítala se v jeho sevření. „Pusť mě.“
„O co ti jde?“
„O nic. Pusť mě.“ Začala plakat, ale Černobogem to nehnulo. Moc dobře věděl, že víly nedokážou plakat. To, co jim stéká po tvářích, jsou jen kapky rosy.
„Takže?“
Kousla se do rtu. Musel uznat, že se zlepšila v tom, hrát člověka. „Ty si nedáš pokoj. Dobře, potkala jsem člověka.“
„Ale to se ti přece stává často.“ Byl ztělesněná ironie.
Sklonila hlavu. „Já ho miluju.“ I když byl těsně u ní, skoro ji neslyšel. „Já chci být člověk. Nechci být sama.“
Ušklíbl se. „Sama? A co já?“
„Ty. Ty. Ty. Pořád jen ty. Jsi bůh. A já? Jen víla.“ Zlomil se jí hlas. Dlouze ho pozorovala a pak se ho pokusila políbit. Nedosáhla na něj. Držel ji od sebe na délku natažené paže. Zase ten úšklebek na jeho tváři.
„Jeho nech na pokoji. Rozuměla jsi mi?“ Pak ji pustil. Vzal si kabát a šel ven. Měl moc práce.
Boginka si sedla zpátky do okna, pozorovala let ptáků a v hlavě se jí rodil plán. Podceňovat vílí moc se nevyplácí.

?

Turistům se naskytla zvláštní podívaná. Na Karlově mostě stál muž a hádal se sousoším Cyrila a Metoděje.
„Kde je?“
Skončil dřív.
„Ale kde je teď?“
Přišla si pro něj víla.
„Proklít ji. Kam šli?“
Pryč z mostu.
„A to je všechno?“
Jsme jen sochy.
Nebezpečně se mu zúžily oči, ale nakonec je nechal být. Jen nechápal, proč považoval sochy za dobré informátory.
Ale každý večer chodí někam za Staré náměstí.
„Díky.“
Turistům na Karlově mostě se naskytla zvláštní podívaná, ale oni si všímali jen Hradu, který stojí na svém místě už několik století a nejspíš tam ještě chvíli stát bude.

?

Byla to malá hospůdka, ale narvaná k prasknutí. U dvou katů, to jméno nalákalo dost cizinců, ale měla i své stálé hosty z řad pouličních prodavačů. Mezi nimi na baru seděl i kluk s vlasy do culíku. Vedle něj nebylo místo, ale s tím si Černobog nelámal hlavu. Poklepal jednomu muži na rameno a ten se zvedl a jako loutka odešel. Černobog si sedl na uvolněné místo.
„Rád tě vidím, Ivane.“
„Lhal jsi mi.“
„V čem?“
„Říkala, že se jmenuješ Černobog a budeš mi chtít ukrást duši.“
„Já nekradu duše. Chodím za umírajícími a zkracuji jejich utrpení. Čekala by je jen bolest a já jejich životy využiju lépe.“
„Říkala, že jsi kouzelník.“
„Vážně? A jak přesně to řekla? Volchv, hadač nebo dnes tak populární striga?“
„A jsi?“
Zkoumavě se na Ivana podíval. „Umím kouzla. A dokážu člověka zavést na cestu, kde uvidí svůj osud.“
„Jak odešel ten muž, to bylo kouzlo?“
„Máš talent. Svým způsobem to kouzlo bylo.“
„Nevypadal v pořádku. Co s ním bude?“
„To záleží na vůli jeho Dolji. Na tom, co má předurčeno.“
„Co je to Dolja?“
„Ne co, ale kdo. Sudička. Ty bys řekl sudička.“ Černobogovi se zablýsklo v očích. „Chtěl bys ji poznat?“
Ivan se nenechal pobízet. „Proč ne.“
Černobog objednal polévku a víno. Rozhlédl se a šel uvolnit stůl. Lidé se zvedli a s nepřítomným výrazem odešli.
„Co bude s nimi?“
„Můžeš se zeptat Dolji. Pokud se ti chce plýtvat otázky na osud cizích lidí.“ Černobog si přitáhl víno, ale pak se zarazil. „Když přijde, ptej se. Chtěj co nejvíc. Je to stará protivná osoba. Když se rozhodne odejít, nic ji nezastaví a je těžké ji přivolat znovu. Nepromarni příležitost. Tak to je všechno. Teď opakuj po mně:
Doljo, Doljo moje, souzená i nesouzená,
Pojď ke mně večeřet.“
Domluvili. Nic se nestalo.
„Ta mrcha. Na těch svejch kulhavejch nohách není schopná přijít, když ji potřebuješ.“
Rozlétly se dveře a dovnitř vešla stařena. Sehnutá babice s hůlkou. Lidé jí ustupovali z cesty a ona prošla až k Černobogovi a několikrát netrpělivě praštila do jejich stolu.
„Moc dobře jsem tě slyšela. Jen si nemysli, budu si to pamatovat.“ Vypadala, že by ho nejraději přetáhla po hlavě.
Ivan se nezmohl na slovo, ale Černobog hbitě vyskočil a nabídl stařeně židli. Sedla si, ale dál si boha podezíravě měřila.
„Vybral jsi mi místo zády ke všem ostatním. Chceš, abych neviděla, co se děje? Chceš, aby byl osud slepý?“
„Jak bych mohl, Doljo?“
„Ty? Snadno.“ Nenávistně syčela.
Ukázal na Ivana. „On tě zavolal a on chce svůj osud.“
„Prohlédla si mlčícího mladíka. A skoro svůdně se usmála. „Poznat nebo změnit?“
Černobog Ivana kopl pod stolem a ten konečně promluvil. „Chci vědět, co mě čeká.“
Vzala do ruky víno a napila se. Stále ho pozorovala očima. „Potkals smrt. Je lehká jako pírko a krásnější než slunce, ale tobě ztěžknou nohy, až s ní budeš tančit o svatbě. Tak zemřeš.“
Ivan zděšeně polkl. Černobog ho kopl, ale zasáhl i Dolju. Omluvně se usmál a Ivan začal mluvit. „Co když nechci zemřít? Jak tomu uniknu?“
Dolja vrhla nenávistný pohled po Černobogovi. „Chceš mnoho…“ Odmlčela se a bloudila pohledem kolem a pak se podívala na ruku, která ležela vedle ní na stole. Na Černobogovu ruku. Usmála se. „Smrti uletíš na peruťkách holubice. Na cizím životě, co si vezmeš a už ho z ruky nedáš.“
„Nerozumím ti, Doljo.“
Černobog vstal. „Mlč nebo…“
Dolja se rozesmála. Chytla Černobogovu ruku a přitáhla ji těsně k Ivanovi. Starý, zašlý prsten ve tvaru ptáka svítil, měkce zářil. Jako by zevnitř. Bůh se jí vytrhl.
„Nevím, jestli je to holubice. Teď mi to tak nepřijde.“ pokračovala Dolja skřípavým hlasem. „Ale peruťky to má. A on to stejně ukradl jinému.“
Černobog ji chytil za kostnatý loket. „Ty…“
„Hloupý, myslel’s, že můžeš přivolat Dolju a nezaplatit. Hloupý, starý bůh. Já budu u toho, až ty budeš umírat. To je moje i tvoje sudba. Teď Dolja půjde a ty ji nezastavíš.“ Pustil ji a ona šla ke dveřím.
Ivan si vzpomněl, že má chtít co nejvíc. „Jaký je můj osud?“
„Že už nic nebude stejné. Uleť smrti, nebo si budeš přát, aby ses nenarodil.“
„Ale…“ Dolja zmizela. Ivan se otočil k Černobogovi, který si pochutnával na polévce. „Co to…?“
Ani nezvedl hlavu. „Jak vy to říkáte? Má se boží dárek zkazit? Je hloupá, že tím pohrdla. Naštěstí se toho ani nedotkla. To víno bych ale už, být tebou, nepil.“ Ivan mlčel, Černobog se na něj podíval. „Nebo chceš taky trochu?“
Ivan mu vzal talíř. „Co je to za prsten?“
Černobog odložil lžíci a tvářil se tak, že Ivan málem litoval, že se ptal. „Talisman pro štěstí.“
„Nevěřím. Záleží ti na něm.“
„Tobě nezáleží na štěstí?“ Podíval se mu do očí. Pro Ivana přestal čas plynout. „Je to sám život. Jeden muž se zamiloval do víly a ta ho utančila jako zástupy před ním. Nabídl jsem mu obchod a on ho přijal. Stal se tím, co vidíš. Životem, po kterém může každý natáhnout ruku. Nikdy nezemře.“
„S tím souhlasil?“
„Trochu jsem ho podvedl, ale byla to těžká doba.“
„Proč?“
A tak Černobog vyprávěl. O kouzlech a o moci, která se v nich ukrývá. O sobě a svých poddaných. O smrti, kterou jim lidé svým nezájmem  připravili. O zrádných vílách a o tom, jak mohou ožít. Proč tančí, i proč nemohou plakat. Vyprávěl až do rána. Pak Ivan něco řekl a Černobog pokýval hlavou. Potom se dotkl Ivanova čela a ten usnul. Bůh položil něco na stůl a záři zakryl Ivanovou rukou. Zvedl se a odešel. Každý vypravěč má odejít, když dopoví svůj příběh. To ho naučily dějiny.
A on měl navíc nějaké řízení s Doljou.

?

Trávila celé dny po Ivanově boku. Byl neúnavný. Chodili tančit, bral ji na procházky. Než ho potkala, vzpomínala, jaké to bylo, být člověk. Teď to bylo ještě lepší. Stále sice cítila hlad, ale tentokrát po něm. Ne po jeho smrti a bolesti. Ale po živém člověku.
Stáli vedle sebe na hrázi přehrady a pod nimi bouřila voda. Užívali si tu volnost a ona se najednou cítila šťastná.
„Ivane, jsem víla a ty to víš.“ Kývl hlavou. Pokračovala. „Kdo s vílou celou noc tančit vydrží a pak za ženu si ji vezme, člověka z ní udělá.“
Podíval se na ni překvapeně. „Jak jsi na to přišla?“
Nevšímala si ho. „Ty’s to dokázal. Vydržel jsi se mnou tančit celou noc. Vezmi si mě za ženu. Nechci tě ztratit. Už nikdy.“ Oči jí zářily. Věřila tomu, co říkala.
„Jak jsi na to přišla?“
„Černobog mi to řekl.“
„A tys mu to věřila?“
„Je to můj bůh.“
Políbil ji. „Miluju tě, vílo. Ale… Lhal ti.“
Podívala se mu do očí a pochopila, že nelže. Podívala se dolů, kde tančily vlny a tříštily se o kameny. Už nikdy nechtěla být sama.
A taky že nebude. Chytla Ivana za ruku a skočila dolů.

?

Ležel u popelnic slabý jako kotě. Nikde nikdo. Vždycky byly i ty nejzapadlejší pražské uličky plné lidí a teď jako by se všichni vyhýbali právě jemu. A právě teď, kdy je potřeboval. Přesto se nevzdával.
Doljo, Doljo moje,…
Neměl jinou možnost, až příliš dobře cítil, že se ztrácí, mizí. Musel zavolat o pomoc, jinak se stane součástí téhle dlažby a možná se pak v tomhle koutě odehraje pár podivných věcí, jako že tu toulavá kočka porodí dvouhlavé kotě, a to bude všechno, co po něm zbude. Po nejmocnějším z bohů.
…souzená i nesouzená…
On se nikdy nikomu nezodpovídal. Byl vládcem noci a především lidských myšlenek. Znal jejich nejtajnější sny. Pro něj tolikrát prolévali krev. Uctívali ho, jen aby je netrestal.
…pojď ke mně večeřet.
Rozkašlal se. Za chvíli zemře. A starý svět s ním. Podvedla ho. Tvrdila, že přijde, až bude Černobog umírat.
„Prokletá buď, ty…“
Zmlkl, ozvaly se kroky. Šouravé kroky a ťukání hole. Zaslechl skřípavý smích.
„Předtím mě volal potřebný a tys přichystal polévku  a víno, teď umírá namyšlený bůh a volá mě mezi popelnice. A navíc se mě pokouší s posledním dechem proklít.“
Usmívala se, vypadal hrozně. Černé vlasy zešedly a tvář měl vrásčitou. Objevovaly se staré rány. Byl na konci sil.
„Doljo, Doljo moje. Přišla’s, abys viděla, jak umírám.“ Zakašlal. „Chyť mě za ruku.“
Couvla jako uštknutá. „Nejsem tak hloupá, jak si myslíš. Chtěl bys prodat můj život místo svého. Jen si umři. Bude bez tebe líp.“
„Doljo, jaký je můj osud?“
„Už dávno jsi měl být mrtvý. Tvůj osud skončil. Sílil jsi z cizích životů a za to se platí.“
„Doljo.“ V hlase mu zněla opravdová bolest. „Já vím, ale ona ho zabije. Nech mě dokončit, co jsem začal.“
„A co by to mělo být?“ Nevěřila  Černobogovi, i když umíral.
„Prorokovala’s mu velké věci. Bude z něj volchv-čaroděj, víme to oba. Ale nemá zatím sílu. Ona ho zabije. Dej mu tohle.“ Zpod košile vytáhl dřevěnou sošku. Byla stará, to Dolja cítila, i když stála docela daleko. Byl to muž ze dřeva. Bůh, celý černý od smůly.
„Černohlav. Nevěřila jsem, že něco takového ještě existuje.“ Oči jí zářily.
„Dej mu to, nebo ho Boginka zabije.“
Dolja měla oči stále upřené na sošku. „Dobře. Dobře.“ Broukala si pro sebe. Natáhla ruku, dávala si pozor, aby se nedotkla umírajícího boha a pevně sošku sevřela. Pak promluvila, v hlase jí znělo vítězství. „Černohlav. Všechna tvoje síla je teď moje. A já jsem osud. Jen si umři, Černobogu.“

?

Cítil, jak padá. Věděl, že dolů může letět nanejvýš dvě vteřiny a pak přijde smrt. Přesto mu přišlo, že má spoustu času. Jeho ramen se chytly dlouhé prsty, podíval se víle do očí. Dotkl se její tváře a zahlédl prsten s holubicí. Vzpomněl si na večer, kdy seděl s Černobogem a kdy pak ráno pod rukou našel právě tenhle prsten.
Pokusí se tě zabít. I kdyby tě milovala sebevíc, zkusí to. Prostě je to v ní. Musíš udělat, co je správné. Musíš ji zastavit. Jinak bude zabíjet dál.
Pohladil ji po tváři a pak se dotkl jejích vlasů. A jeden pramen vytrhl.
Zdálo se, že křičí celou věčnost- a pak narazili na hladinu.

?

Dolja se dotýkala sošky a už před sebou viděla všechny ty osudy, které předtím neměla sílu změnit. Teď je to jiné.
„Díky, Doljo. Moc jsi mi pomohla.“ Zvedla hlavu a uviděla Černoboga, jak se usmívá.
„Umíráš. Vím to.“ V hlase jí zazněl zoufalý tón.
„To je naprostá pravda. Ale nic netrvá věčně. Nemýlila ses, nejsi hloupá. Ale po moci toužíš tak jako všichni.“
„To nemůžeš. Nemůžeš zabít osud.“ Dívala se na své prsty, které postupně obalovala smůla.
„Já vím. Ale ty nejsi osud. Neboj, znovu tě stvořím. Uznej sama, že už jsi nevypadala nejlíp. Není divu, že se lidem daří tak strašně, když na ně dohlíží tak ubohá sudička.“
„Já chci žít!“ Dřevěná modla postupně pohlcovala její ruce a pokračovalo to dál.
„Budeš. Ale nejdřív: Hezkou smrt.“ Dal si ruce za hlavu a čekal, až Dolja zemře. Uvědomil si, že ona nikdy svůj vlastní osud pořádně neviděla. Pokrčil rameny a začal si pískat melodii, kterou kdysi zpívali první křesťané ve svých dřevěných kostelíčcích. A půda pod jejich nohama při tom byla nasáklá krví ve jménu boha dobrého i zlého.

?

Někdo ho vytáhl na břeh. Skoro nevěřil, že žije. Hodnou chvíli lapal po dechu a pak se začal rozhlížet po víle. Nikde nebyla, jen na kameni seděl velký černý pták s červenýma očima. Pták zanaříkal, až si Ivan musel zakrýt uši. Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se. Byl to Černobog, který vypadal trochu unaveně, ale jinak se usmíval. Překvapivě laskavě.
„Kde je víla?“
Černobog si povzdechl. „Boginko.“ Pták si mu sedl na rameno.
„To je ona?“
„Teď je z ní mavka. Něco jako zárodek víly.“
„Zabil jsem ji.“
„Ne. Jen nastal čas…“ zaváhal, „…aby změnila životní styl.“
„Jsi cynik.“
„To se stává, Ivane. Mimochodem, jak ti slouží?“ Kývl hlavou k prstenu.
„Asi dobře. Zatím žiju.“
„Správný přístup.“ Černobog se podíval nahoru na přehradu. „Nevěřil bych, že se ti to povede. Jsi lepší čaroděj, než jsem čekal.“
„Volchv zní líp.“ Díval se na Boginku. „Bude z ní ještě někdy víla?“
„Určitě. Což mi připomnělo.“ Podal mu černého ptáka. „Má tě radši.“
„Děkuju.“
„Jdeme, Volchve. Je čas ukázat lidem, že staré doby jsou zpátky.“

?

V jedné pražské uličce nedaleko Kampy je několik popelnic a kolem poházené odpadky. Oprýskaná zeď za nimi má podobu staré ženy, která drží něco v ruce. Kdo tam přijde a zeptá se, tomu poví jeho osud.

Pánové
Black & White

„Madame, jste půvabná. Hledám vás celý večer, abych vám řekl, jaký je to úžasný večírek.“ Černovlasý muž se uklonil vysoké dámě v rudých šatech.
„Promiňte?“
„Oh, omlouvám se. Jmenuji se Winter. Už nás představili, tak jsem si dovolil začít takhle najednou. Chápu, že jste zapomněla.“
„To já se omlouvám, pane Wintre.“ Rozpačitá vypadala ještě půvabněji.
„Pro přátele jsem Tom.“ Měl dokonalý úsměv. On sám byl dokonalý. Bavili se spolu celou hodinu. Byl milý, přátelský, vtipný, inteligentní. Ani nevěděla jak a zamilovala se. A pak poslala své auto pryč a koketně mu sdělila, že nemá odvoz. A on se jí galantně nabídl jako řidič. Kolem třetí ráno ji její princ vezl po opuštěných silnicích a popisoval východ slunce, jaký je prý vidět jen z jeho vily.
„Tak mě tam odvezte.“
„Na mou vilu? Jste rozmarná mladá dáma.“
„Jsem velice bohatá rozmarná dáma a jsem zvyklá, že mi muži mé rozmary plní.“
Podíval se na ni. Přišlo ji, že obdivuje každý milimetr její kůže. „Dobrá, má paní. Vaše krása mě překonala. Dlužím vám výhled z mé vily. Ale musím tam nejdřív zavolat. Kousek odsud je odpočívadlo, zastavím a zavolám.“
„Proč nevoláte za jízdy? Bojíte se pokuty?“
„Slíbil jsem vám, že se mnou budete v bezpečí. Já své sliby plním.“ Políbil jí ruku. Až k odpočívadlu nepromluvili.
Zastavil a vystoupil z auta.
„Proč vystupujete?“ Její hlas pořád zněl koketně. „Volat můžete i z vozu.“
Nevšímal si jí. Nevytahoval mobil, ale opřel se o auto a díval se do tmy.
„Tak budete volat?“ Zmlkla. Vedle jejího prince se objevila temná postava.
„Už jsem myslel, že nedorazíte, pane Blacku.“
„copak jsem někdy zmeškal pracovní schůzku, pane White?“ Příchozí jen šeptal. V hlasech obou chyběl jakýkoli cit.
„Co třeba loni touhle dobou v Marseille? S tou dámou jsem zašel dost daleko než jste dorazil.“
„stala se tam nehoda, pane White.“
„Měl byste se naučit oddělovat svou práci a koníčky, pane Blacku.“
„nepochybně máte pravdu. ale i vy byste si tato slova měl vzít k srdci. věnujme se tedy práci, pane White.“ Postava přistoupila blíže k autu. Měla na sobě černý plášť s kápí, která zakrývala celou tvář. „lady olivie?“
„Pane Blacku, já dělám svou práci dokonale.“
„o tom jsem ani na okamžik nezapochyboval. snažil jsem se jen zapříst s dámou rozhovor, pokud dovolíte.“ Opět se kápě otočila k autu. „měli bychom se představit. tohle je pan White. ať už si před tím říkal jakkoli.“
Pan White se přestal opírat o kapotu a protáhl si záda. Neudržela se a opět musela obdivovat jeho postavu. „A tohle je pan Black. Ať už mu říkají kdekoli jakkoli.“ Zjevně to oba považovali za vtip, protože se rozesmáli.
„A teď, kdo jste?“
Pan White se ujal slova. „Ach tak. Naše povolání je lidmi zatracované, i když by mnohdy rádi využili našich služeb. Jsme nájemní vrazi. Mistři ve svém oboru. Nebojte se, že byste padla do rukou nějakých hrdlořezů.“
„Ale proč? Proč já?“ Uvědomila si, že křičí. Třeba někoho přivolá.
„nemáme tušení. pohnutky našeho klienta nás nezajímají. obzvláště v tak banálním případě jako je ten váš.“
„Pane Blacku, jste velice netaktní. Ještě nám dáma omdlí.“
Olivie měla pocit, že je ve špatném snu. Ani ji nenapadlo, že by se mohla pokusit utéct. „A co bude teď?“
„teď zemřete.“
Pan White dodal: „Nebojte, vůbec to nebolí. Pan Black je profesionál.“
„A jak víte, že to nebolí?“
„Zažil jsem to.“
Došlo jí, co řekl. „Vy jste blázen!“
„mohu vás ujistit, že pan White je duševně zcela v pořádku.“
„Ale on… On tvrdí, že jste ho zabil.“
„v jeho případě bych tomu neříkal zabití. pouze jsem konal svou povinnost, ale pan White byl tak laskav a stal se mým kolegou.“
„Vy jste blázni oba.“
Pan White ji sjel pohledem, přeběhl ji mráz po zádech. „Je zábavná, pane Blacku. Rád bych ji poučil. Co kdybychom si ji ponechali?“
Začala se bát. Ti muži byli šílení, mohli udělat cokoliv.
„pane White, vy chcete, abychom nesplnili zákazníkovo přání?“
„Ne, pane Blacku. Nepadlo jediné slovo, že by měla zůstat na živu. Má práce je mi posvátná. Ale neříkejte, že by bylo nad vaše schopnosti, ponechat její… život… ne, špatné slovo…“ Pan Black se díval stále tázavěji. A lady Olivie začala plánovat útěk. „Duši?… Ano, její duši ponechat nějakou dobu ponechat na tomto světě.“
„necháváte se unést city, pane White. ta žena se do vás nezamilovala, jednalo se jí jen o flirt.“
„A u mne ani o to, pane Blacku.“ Pan White pokynul za svá záda. „Ta žena utíká.“
„vždy mám dobrý pocit, když zabíjím někoho na útěku.“
„Vidíte, i vy máte své libůstky.“
„dobrá, ať je tedy po vašem, pane White.“ Pan Black se otočil a nad silnicí se ozval křik lovce. Rozletěl se, plášť měl jako křídla a pak se snesl na utíkající lady Olivii. Spadla mu kápě a odhalila dlouhé bílé vlasy. Sklonil k ní tvář a políbil ji.
Zemřela.
„Gratuluji, pane Blacku. Jako vždy skvělá práce.“
„děkuji, pane White.“ Otočila se k černovlasému muži dívka s dlouhými bílými vlasy. Vzala do prstů pramen vlasů a podívala se na mrtvou ženu u svých nohou. „asi svou práci opravdu miluji. mohl byste ji uklidit, pane White. musím splnit slib, který jsem vám dala.“
„Samozřejmě, pane Blacku.“ Vzal mrtvou ženu do náručí a posadil ji za volant svého auta. Nastartoval a poslal auto za srázu.
„budou se ptát, pane White.“
„A já pro ně mám odpovědi.“
Dívka si nasadila kápi. „Půjdeme.“
„Tipuji, že jste jako vždy nepřijel vozem, pane Blacku.“
„Překvapím vás, pane White.“
*
Probudila se na pohovce v cizím bytě. Ocenila, že byl zařízen s vkusem, který mnoho jejích známých postrádalo. Bolela ji hlava a nemohla si vzpomenout, co se včera stalo. O to víc ji překvapilo, že vedle ní neležel nějaký muž.
Zahlédla na stěně zrcadlo, vstala a chtěla se před ním upravit.
„Co se to děje?“ Neviděla se. Protírala si oči, ale to nic nezměnilo. Dokonale viděla nábytek, který stál za ní, ale podle zrcadla ona v bytě nebyla.
„Olivie. Livie. Liv.“
Překvapeně se otočila. O bar se opíral její známý ze včerejška. Jak jen se jmenoval? White. Pan White.
„Proč komolíte moje jméno?“
„Jen se snažím vymyslet, jak vám budu říkat?“
„Většina lidí mi říká Olivia.“
„No, je to hezčí než Olivie. Ale není to ono. Co třeba Via?“ Zjevně tuhle hru na jména bral vážně. Rozhodla se hrát s ním.
„Via? Jako cesta?“
„Máte pravdu, je to hloupost. Dáváte mi zabrat, obvykle vymýšlím jména snadno. Liana?“
„Co to znamená?“
„Nic. Tedy, je to rostlina. A co třeba Willow? ‘Sama královna Willow…‘ “
„Cože?“
„Neviděla jste Vikingy? Nesledujete správné věci.“
„Viděla. Dokonce jsem se osobně setkala s Antonio Banderasem.“
„Ten se mi zrovna v tomhle filmu nelíbil.“
Stiskla si spánky. „Promiňte, ale mám pocit, že se bavíme o hloupostech. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale…“
Usmál se. „Vždyť vy ani nevíte, kde jste.“
„Takže kde jsem?“
„Stále ve Francii. Nevěřila byste, kolik lidí se tu dá potkat. A navíc je tu teplo. I když to vy asi už neoceníte.“
„Proč ne?“
„Takže ty si opravdu nic nepamatuješ, Willow. Nevadí, že ti tykám?“
„Asi to budu muset překousnout.“ Sdělila mu s kyselým výrazem.
Chytl ji za ramena a držel před zrcadlem. „Dobře se dívej, Willow. Co vidíš? Nebo spíš nevidíš?“
„Já…“
„Jsem pan White a včera večer jsem přemluvil svého společníka, aby tě ponechal na tomto světě o něco delší dobu.“
„Tak dík, ale to nevysvětluje…“
„Bohužel v trochu nehmotnější podobě.“ Protáhl ruce jejím tělem. Jen překvapeně vydechla. Nebyl to příjemný pocit.
„Já jsem duch?“
„Geniální, Willow. Myslí ti to rychle.“
„Co jste mi to udělali?“
„Zabili jsme tě.Tedy přesněji pan Black. Uznáváme dělbu práce, víš? Já tě vylákal, on zabil.“
„Kde je Black?“
„Pan Black.“ Opravil ji pan White. „Nepochybně brzy přijde. Dohlíží, aby se v tom policie moc nešťourala. Přece jenom, je to zrádný sráz a oni by určitě nechtěli spadnout.“
„Nepamatuji si, jak jsem zemřela.“
„To je dobře. Věř mi, vzpomínat na svou smrt není nijak příjemné.“
„Jak to víš?“ Stiskl rty.
„Budu ti připadat pedantický, Willow, ale uvítal bych, kdybys mi i nadále vykala.“
„Proč?“
„Zvyk. Ale k tvé předchozí otázce: Ty si to nepamatuješ, ale včera jsem ti řekl, že jsem taky zemřel.“
„Ale jak to, že jste…?“
„Jsem… teoreticky mrtvý.“ Usmál se.
„Jak jste zemřel?“
„Bylo to…“
„neruším, pane White.“ Ve dveřích stála postava v plášti.
„Vůbec ne, pane Blacku. Co dělá naše drahá policie?“
„snaží se. jako vždy. brzy vás přijdou vyslýchat.“
„Skvělé. Bude to pro tebe úžasné poučení, Willow. I když nevím, na co ti bude. Vždycky mě policie pobaví.“
„Uvidí mě?“ V očích se jí objevila naděje.
„Doufáš, že jim budeš moci povědět, jak jsme tě zabili?“
„chcete-li ji opravdu poučit, pane White, pak ji vemte na schůzku s naším klientem.“
„K čemu jí bude cizí zakázka?“
„náš poslední zákazník si přeje znát výsledky. nejspíše se obává, aby k němu nevedly stopy.“
Překvapeně se dívala z jednoho na druhého. „Já uvidím toho, kdo si vás najal?“ Nevšímali si jí.
„On nám nevěří, pane Blacku?“
„zdá se, že ne. Jak s oblibou říkáte, pane White, je to pochopitelné. kontaktoval nás na základě nespolehlivé informace. nezná naše výsledky.“
„Anebo hodlá zahladit stopy.“ Uvažoval pan White.
„Tak hloupý snad není?“
„Sám jste řekl, že nás nezná, pane Blacku. Každopádně na tu schůzku půjdeme.“
Stoupla si a zařvala. Když k ní obrátili pozornost, mile se usmála. „My půjdeme za tím, kdo si vás najal, abyste mě zabili?“
Podívali se na sebe. „pane White?“
„Ano. Půjdeme za tím, kdo si nás najal. Nějaké otázky?“
„Už se připravujete na výslech?“ zeptala se kousavě.
„Kdybys kolem sebe stále neměla ochranku, nemusel jsem se s tebou seznamovat na tom večírku. Mimochodem, byl ubohý.“
„Co si to dovolujete, pane White? O co, že bude hodnocen jako největší událost sezóny.“
„To maximálně jen proto, že žena, která ho pořádala se ten večer zabila.“
„Se zabila? To nemyslíte vážně, že…“
„nemám náladu na vaše hádky. půjdu se umýt, pane White.“
„Samozřejmě, pane Blacku. Mám vás představovat policii, kdyby přišla?“
„nemám náladu vymýšlet si věrohodné alibi, takže mě vynechte.“
„Mohli jsme být spolu.“
„nevím, co plánujete, pane White, ale jako vždy, moje odpovědi se budou shodovat s vašimi, ať budete tvrdit sebevětší hloupost.“
„Děkuji, pane Blacku. Je radost vědět, že se na vás mohu spolehnout.“
Olivie, která o sobě začínala uvažovat jako o Willow, sledovala plášť pana Blacka jak mizí za rohem. Ozval se zvuk tekoucí vody.
„Nedovedu si představit, jak se koupe.“ Zarazila se. „Vždyť já ani nevím, jak vypadá. Má vůbec nějakou podobu?“
Pan White se usmál. „Po něčem ta voda stékat musí. Já si ho dovedu představit velice dobře. Stejně jako tebe, Wilow.“
„Jste sprosťák, pane White.“
„Neřekl bych. Já jen mluvím. Než se dostanu k činu, ženy, které okouzlím, zemřou. Tahle práce má i své nevýhody.“
„Moc dobře vím, na co jste myslel, pane White.“
„Myšlenky ti neublíží. Tobě neublíží už ani činy. Jsi mrtvá, Willow. Zvykni si na to. Má to něco do sebe.“
Ozval se zvonek. Pan White se zvedl a přešel k telefonu. Chvíli poslouchal a pak nasadil krutý škleb. Jeho hlas ale zněl překvapeně, skoro mile.
„Policie? No, je to zvláštní, ale samozřejmě můžete dál. Ano, hned sejdu dolů.“ Položil sluchátko. „Doprovodíš mě, Willow? První dějství začíná.“ Galantně ji pustil napřed. Ještě zaslechla, jak mluví s panem Blackem. Dole seděla policie. Dva muži, kteří měli vyřešit její vraždu. Jenže nejspíš ani netuší, že šlo o vraždu a jdou se jen rutinně pozeptat. Byl to zvláštní pocit, pohybovat se po místnosti neviděna a neslyšena. Po chvilce si zvykla. Ti dva se ani nezeptali a sedli si na pohovku, rozhodla se, že si sedne mezi ně. Mohla si je tak zblízka prohlédnout.
Mladší z nich byl fešák, nepochybně trochu prchlivý, ale přesně tenhle typ muže milovala. Druhý byl vousatý, lehce si podepíral bradu a prohlížel si pozorně halu. Intelektuál a šarmantní. Muž, kterého by mohla obdivovat. Rozhodla se, že jim musí pomoci. Ale když scházel pan White ze schodů, uvědomila si, jak mu ti dva nesahají ani po kotníky. Bylo to děsivé. A přestože ji zabil, nedokázala ho nenávidět. Ale nesměla dopustit, aby mu její vražda prošla.
„Vítejte, pánové, v mém domě. Mé skromné vile. Škoda, že jste nepřijeli dřív, jsou odsud úžasné východy slunce.“ Pochopila, že poznámka patřila jí a pokusila se po něm hodit polštář, ale nedokázala ho zvednout.
„Pan Winter? Thomas Winter?“
„Ano, jmenuji se Winter, Thomas Winter.“ Přesně takhle se choval i na večírku. Bylo jí jasné, že je dobrý herec.
„Já jsem Lucas. A tohle Mardeau. Jak už jsme řekli, jsme od policie a vyšetřujeme smrt lady Olivie z…“
„Olivie? To musí být omyl. Včera…“ Pan White se podíval na hodinky. „Vlastně dnes… jsem s ní mluvil. Ona nemůže být mrtvá.“
„Bohužel je. Autonehoda.“ Lucas byl opravdu tak inteligentní, jak ho odhadla. Nepřestával si podpírat bradu a dávkoval informace po málu. Zjevně čekal, kdy pan White udělá chybu.
„To je hrozné. Zní to jako klišé, ale opravdu nějak nevím, co říct.“ Povzdechl si. „Ale vy jste se určitě přišli na něco zeptat. Promiňte, chovám se jako špatný hostitel. Dáte si něco k pití? Ještě jsem ani nesnídal. Neposnídáte se mnou?“ Byl kouzelný. Pochopila, že si Lucase získal. Skrz vousy se usmíval. Zato Mardeau byl vzteky bez sebe.
„Nepřišli jsme na snídani.“
„To já chápu. Přesto vás zvu. Snídal jste už?“ Mardeau nebyl schopen slova. Lucas zachraňoval situaci. Byl vážně ten pravý, komu ten případ dali. Většina známých lady Olivie byli vlivní lidé, což znamenalo, že byli nevypočitatelní. Vousatý policista v civilu – Lucas, by zjevně dovedl rozmluvit i válku.
„Pokud vás to nebude obtěžovat, rádi přijmeme vaše pozvání.“
„Jsem tu sám, nemám rád, když se mi služebnictvo plete kolem, takže račte do kuchyně. Pokud vám nebude vadit, že při odpovědích budu smažit vajíčka, můžete se ptát.“
„Vy k snídani děláte vajíčka?“
V kuchyni se mluvilo jen o tom, jak se snídá v různých zemích. I Mardeau se rozmluvil. Co ji zarazilo, a Lucasovi to také neušlo, bylo, že pan White připravil o šálek kávy navíc. Willow se na něj podívala a čekala nějaké vysvětlení, ale on dělal, že ji nevidí.
Zasedli k jídlu. A začal výslech.
„Jestli vám to nevadí, položil bych vám pár otázek. Mohu počkat i po jídle.“
„Ne, to je v pořádku. Vlastně by mě zajímalo, proč jste se stavili zrovna u mne.“
„Lady Olivie sjela ze silnice. To, co teď probíhá je pouze rutinní vyšetřování. Je tu ale drobná nesrovnalost. Lady Olivie měla řidiče. Přesto ho poslala pryč a pak byla nalezena mrtvá v cizím autě.“
„Dobrá, ptejte se.“
„Jak dlouho jste ji znal?“
Pan White se napil. „Osobně jsem ji poznal až včera večer. Samozřejmě jsem o ní slyšel už před tím. Byla moc krásná. Ale v podstatě jsme byli jen náhodní známí, takže proč jste přišli za mnou?“
„Auto, ve kterém zemřela, bylo vaše a s vámi byla naposledy viděna. Nevypadá to pro vás dobře. Popište nám, co jste dělal na večírku. Ale přesně.“
„Bavil se. Byl to dobrý večírek.“ Pan White se naklonil dopředu. „Poslechněte, Mardeau, opravdu chcete celý ten nudný seznam, na kterém bude každý, koho jsem potkal, nebo si radši poslechnete, co se dělo mezi mnou a lady Olivií?“
„Povídejte o lady Olivii.“
„Řekl jsem jí, že večírek je úžasný a pak jsme si povídali. Ano, opravdu povídali. Pomlouvali jsme lidi kolem, kritizovali umělce, vynášeli staré filmy až do nebe. Běžná konverzace, pak poslala řidiče pryč a požádala mě o odvoz. Nebudu vám lhát, čekal jsem to. Jenže sotva jsme kousek ujeli, pohádali jsme se. Zastavil jsem, vyříkali jsme si to. Já vystoupil a řekl jí, že si může půjčit auto.“
„Co jste si vyříkali?“
„Znáte to: Deset důvodů, proč tě nenávidím? Tak tohle bylo deset důvodů, proč jsme nemožní. Nenechal jsem si nic líbit a vyslechl si pár polopravd o sobě.“
„Kam jste šel pak?“
„Ke své sestře. Její přítel má byt kousek od přístavu. Jmenuje se Sonia Winterová.“ dodal pan White, když na sebe policisté překvapeně pohlédli.
„Myslíte, že bychom mohli s vaší sestrou mluvit?“
„proč byste se mnou měli mluvit?“ Všichni se překvapeně otočili. Stála tam ta nejkrásnější dívka, jakou kdy potkali. Měla dlouhé bílé vlasy a na sobě jen pánskou košili.
„Bon jour, mademoiselle. Nechtěli jsme vás vyděsit.“
„Sonio, drahoušku, tohle jsou policisté. Lucas a Mardeau.“
„Promiňte, proč jste tady, když bydlíte ‘kousek od přístavu’.“
„ten byt není můj, je mého přítele.“
„Samozřejmě. I tak, proč jste tu spala?“
„já tu nespala. jen jsem se sprchovala.“
„Jistě, ale…“
Pan White nasadil přátelský úsměv a rozhodl se, že jim pomůže z nesnází. „Odjeli jsme se sestrou ke mně. Jejím vozem. Protože se její přítel vrátil a našel ji v bytě s cizím mužem. Nějak jsme neměli šanci mu nic vysvětlovat.“
„Jistě. Jen ještě malou otázku, slečno. Kde byl váš bratr dnes v noci? Přesnou adresu, prosím.“
Zavládlo ticho. Dívka jen pohybovala rty bez zvuku a oba policisté ji pozorně poslouchali. Willow se nechápavě rozhlížela. Pan White na ni povzbudivě kývl. Pak se zvuk vrátil.
„Samozřejmě. No, jistě vás potěší, že váš bratr má dokonalé alibi. Omlouváme se, že jsme vás vyrušili a děkujeme za snídani. Au revoir.“ Policisté odešli.
„To bylo jako všechno? Takhle vyšetřují vraždu?“ Willow se mohla zbláznit. Vkládala v ně své naděje a oni takhle zklamali.
„pane White, dnes odpoledne nás čeká důležitější schůzka.“
„Budu připraven, pane Blacku. Mimochodem, jak se vám líbila má historka?“
„sonia, pane White?“
„Zjevně se jim to jméno líbilo.“
„míval jste lepší vkus na jména.“
„Musel jsem improvizovat. A na improvizaci to bylo dobré až moc.“
*
„Pane White, jak jste zemřel?“ Naklonila se k němu ze zadního sedadla.
„Ty si nedáš pokoj, Wilow? Byl jsem popravčí a neposlechl jsem soudce. Našel jsem skutečného viníka a toho pověsil. Do hodiny jsem visel vedle něho.“
„Ale jste živý.“
„To pan Black. Nezdálo se mu to spravedlivé.“
„Takže já jsem tady, protože to nebylo spravedlivé?“
„Ty jsi tady, Willow, protože jsem o to pana Blacka požádal. A začínám své žádosti litovat. Takže si dej pozor.“
„je načase se ohlásit, pane White.“ Auto zastavilo.
„Jsem připraven, pane Blacku. Jako ostatně vždy. I Wilow je připravena, že?“
„ta žena vás odvádí od práce, pane White. nezapomeňte, že i tato její existence se chýlí ke konci.“
„Nezapomínám, pane Blacku.“ Otevřel okénko. „Pánové Black a White. Jsme ohlášeni.“ Brána se otevřelo a oni vjeli do rozlehlé zahrady. Vystoupili a sluha je uvedl na terasu.
„Pán hned přijde.“
„Pane White, nevím, čí je to dům. Řekněte mi, kdo mě zabil.“
„Pan Black.“
„Pane White, já to myslela vážně.“
„za chvíli přijde.“
„Slyšela’s, Willow? Tak teď buď potichu.“ A skutečně. Na terasu vešel usměvavý muž a přátelsky oba vrahy přivítal.
„Pánové, posaďte se, prosím. Jsem moc rád, že jste tu oba.“ Posadil se na jednu stranu stolu. Pan White si sedl proti němu, pan Black stál za ním. „My dva se samozřejmě známe dobře, vyjednávali jsme podrobnosti. Jsme takřka přátelé.“ Zvláštně se zasmál, aby ukázal, že šlo o žert. Pan White jen pozvedl obočí. „Vás, pane Blacku, tak dobře neznám.“
„chtěl jste s námi mluvit o výsledcích naší práce.“
„Samozřejmě. Zdá se, že jste to provedli dobře. Ale mluvila se mnou policie…“
„Jestli jste byl nějak spojen s lady Olivií, pak se policie vyptávala. Vyptávali se každého, pane Stone.“
„Jaký pan Stone, pane White? Tohle je můj strýc.“ Willow přešla za záda pana Stonea. „A vážně nevím, proč mě chtěl zavraždit.“
Pan Black kývl hlavou. „možná vás bude zajímat, pane stone, že se lady ptala, proč ji máme zabít.“
„A vy jste ji odpověděli?“
Pan White si odkašlal. „Samozřejmě, že ne. Neznáme důvody zakázky, takže jsme jí je nemohli sdělit.“
„Olivie byla vždycky chytrá. Za čas by jí došla spousta věcí. Obzvlášť kdyby si vzala toho Artura…“
„Ale já se nehodlala vdát!“
„…a on by měl přístup k účtům.“
„Takže on mě zabil pro peníze? A co ty jeho řeči, že jsme stejná krev? Jedna rodina?“
„A teď se zajisté ptáte vy, panové, proč jsem vám to všechno řekl, nebo ne?“Oba mlčeli a čekali, s čím pan Stone přijde.
„Těšilo mne s vámi spolupracovat, pánové.“ Řekl to zbytečně dramaticky a skutečně, na terasu vběhli tři muži s pistolemi v rukou.
„jaký smysl pro dramatično, pane White.“
„Také jsem si toho povšiml, pane Blacku.“
Pan Stone se nenechal vyvést z míry. „Vaše zbraně, pánové. Naše spolupráce skončila. Popravdě řečeno, skončila vaše spolupráce s kýmkoliv.“
„pane White, odevzdejte svou zbraň. nechceme přece dělat pánům potíže. Já žádnou nenosím.“ Odmítl pan Black prohlídku. Nedovedli mu odporovat.
„Zdá se, že budeme zastřeleni.“
„ano, zdá se, že jste měl pravdu, pane White, a já se mýlil. přecenil jsem jeho inteligenci.“
„V mnoha směrech jste špatný znalec lidských povah, pane Blacku.“
„Pane Blacku, pane White, on mě zabil! Pro peníze! A teď chce zabít vás! Copak nic neuděláte?“
„to, co jste teď slyšel z úst té vaší Willow, je důvod, proč nechci dělat ani o trochu víc, než je moje práce, pane White. proto zabíjím všechny rychle a bezbolestně a posílám je do nenávratna. budiž vám to ponaučením.“
„O čem to mluvíte?“ Pan Stone byl nervózní.
„O smrti vaší neteře.“
„Chcete říct, že není mrtvá?“
„Ona je dokonale mrtvá, že pane Blacku?“
„samozřejmě, pane White. jenže mrtví se někdy vracejí.“
„Pane Blacku, nechá vás zastřelit!“ Willow se pokusila svého strýce uškrtit, ale nepovedlo se. Ruce jí procházely jeho krkem.
Pan Stone vstal. „To by stačilo, pánové. Zlikvidujte je.“
A v tu chvíli se v místnosti ochladilo. Pan Black šel přímo k Oliviině strýci. Prošel panem Whitem i stolem, až stál u muže tak těsně, že se jejich těla prolínala.
„ty si troufáš mě nechat zabít? To vážně doufáš, že ti to dovolím? mně se nikdo nemůže postavit.“
Pan White vstal a nevzrušeně si stoupl stranou. Opíral se o zeď a sledoval vyděšeného pana Stonea i ty tři střelce.
Pan Black sundal kápi. Zazářily bílé vlasy. „já jsem všemocná. Můžu brát…“ Panu Stoneovi se zastavilo srdce. „…i dávat. Já jsem sama Smrt a ty bys mě chtěl zabít?“ Tep se vrátil. Ale dívka zaklonila hlavu a ozval se řev, který trhal bubínky a rozechvíval okenní tabulky. A pak k němu sklonila tvář, vlasy je oba zakryly a ona mu vtiskla svůj polibek.
„Hej, příteli,“ zavolal pan White a muži sebou trhli. Willow viděla, jak kulka letí. Tam, kde prolétala panem Blackem, jen čeřila temnotu. A pak zasáhla jejího strýce.
Pan Black ho pustil.
„Je čas jít, pane Blacku.“
Dívka si nasadila kápi a kývla.
„Willow?“
Žádná odpověď. Seděla nad mrtvým tělem a její oči se už dívali jinam. Její podoba přestávala mít ostré obrysy.
„je čas jít, pane White.“
„A ona?“
„varoval jsem vás, pane White, že její čas je krátký. nedal jste si říct.“
„Půjdeme.“
Nasedli do auta a odjížděli.
„Myslel jsem, že jste nestranný, pane Blacku.“
„vy žijete, pane White. to považuji za větší porušení pravidel než jedno úmrtí navíc. A navíc, právě vy, byste mi neměl připomínat mou nestrannost.“
„Měl byste být především spravedlivý.“
„ale i spravedlnost je slepá, pane White.“
„Změníme téma, pane Blacku.“