Vážené a milé čtenářstvo, hlásím, že tento týden proběhnou poslední úpravy a poslední čtení (před sazbou - pak se to bude číst ještě dvakrát
) a další díl do "transylvánské série" - Komnata bez oken - může opustit hlubiny mého počítače a vydat se na cestu k vám...
Ještě vzpomínáte, jak skončil příběh Trůnu pro mrtvého?
Kníže Vlad odjel rovnou z Mihneovy svatební hostiny, rozhodnutý stáhnout se z lidské společnosti, opustit dvorský i válečný život a uchýlit se do samoty na své milované dračí hnízdo - Poenari. Docela podle plánů se mu to ale nepovedlo – a tak trochu proti své vůli si s sebou nakonec odváží Mihneovu sestru Mihailu…
Ta ale brzy zjišťuje, že na nevelkém hradě v horské pustině má Vladův neblahý životní styl až příliš před očima – a nemůže se s tím smířit. Místo milostné idyly vládne tedy spíš napětí – Mihailina žárlivost s Vladovou pověstnou vznětlivostí tvoří vpravdě výbušnou směsici...
Do toho přijde zpráva, že knížecí kurýr Dimitri Petrescu (pamatujete si na něho aspoň trošku?) je na smrt poraněn, takže dědičný úřad musí přejít do rukou nejmladšího potomka jejich rodu. Nikdo však netuší, jak brzy a jak velice jeho příchod zamíchá poklidnou atmosférou Poenari. Nestává se tak často, aby byl i sám kníže Vlad nadobro vyveden z rovnováhy…
Do toho všeho přijme – ne tak docela dobrovolně – pohostinství na jeho horském sídle medikus samotného arcibiskupa, aby se zde zhostil jistého delikátního úkolu. Panu Minzillovi, Vladovu věrnému strážci s bohatýrskými způsoby, z toho jde hlava kolem. Zvlášť když se ještě nečekaně objeví knížecí stavitel, starý italský mistr, který Vladovi kdysi znovu vystavěl Poenari z trosek …
Takže co vás v téhle knížce vlastně čeká? Napínavých bojů s Turky, ani velkolepých dějů a zápletek se tentokrát asi nedočkáte, ale zato se můžete stát hosty na Dračím hnízdě, s jeho tajnými podzemními chodbami, pochodněmi blikotajícími na kamenných zdech, naslouchat zpěvům vlčích smeček a starým příběhům a vzpomínkám...
Ve věži, v té, která byť poničená a zbořená, se ke karpatskému nebi tyčí dodneška, je totiž skutečně jedna komnata, v jejíchž zdech není ani jediné okno. Dnes do ní padá světlo dávno probořenými krovy, ale před staletími v ní musela být tma hluboká, hustá a tajemná. Taková, v níž se vzpomínky vlnily jako řeka. A její tichý obyvatel jim naslouchal…



















