Jasné temno, temný svit
(Transylvania 2007)

Světlo a tma jak s vedrem mráz
bok po boku tu kráčí
Krajina dávná smutných krás,
něžná i hořká k pláči...

Po úmorném vedru jednotvárné maďarské krajiny – kukuřice, slunečnice, slunečnice, kukuřice, dusno, prach - a skoro stejně horké noci, strávené navíc nepohodlně v jedoucím autě, konečně přejedeme rumunské hranice. Panuje obrovské horko, teploměr u silnice ukazuje ke čtyřiceti stupňům.
Před námi se ze zvlněného obzoru zvedne pohoří Vladeaša a přímo před koly naší Avie najednou běží říčka Crisul Repede neboli Rychlý Kriš. V ospalém letním odpoledni ale moc rychlý není, plyne si mezi kameny a sahá nám sotva po kolena. Vděčně se ovšem do něho vrhneme a první rejpalové si stěžují na teplotu vody – horská bystřina je totiž jako vana: nejenže se v ní dá pořádně vykoupat jenom vleže, ale navrch je úplně stejně teplá. To ale nikomu doopravdy nevadí, a tak je jasné, že tady bude náš první nocleh na rumunské půdě. Spíme tvrdě a beze snů a pomalu se odvažujeme uvěřit, že jsme zase „doma“, že nás zase hladí rumunský vítr, kopečky kolébají v náručí a uschlé trávy šeptají večerní píseň. Ve vzduchu se vznáší dávné vůně: louky sežehlé sluncem, ovčí ohrádky, pasoucí se krávy, kamení a voda...

Odbočujeme na Bystrici, cestou, kudy prý dostavník vezl mladého londýnského právníka Jonathana Harkera, ale ani on, pokud kdy existoval, ani pan Stoker, který tu údajně nikdy nebyl, ačkoli ten příběh vymyslel, by tuhle silničku nejspíš už nepoznali. Rumuni se totiž z jakéhosi neznámého důvodu rozhodli celý legendární passul Birgaului čili průsmyk Borgo (nyní stejně nepochopitelně přejmenovaný na průsmyk Tihuca) rozkopat a pravděpodobně si postavit širší silnici pro příliv turistů očekávaný po vstupu do EU. Na každém metru jsou tudíž přenosné semafory, přes něž se ploužíme krokem právě jako přes hromady kamení. Vyhlídka se nabízí na bagry, buldozery, traktory, oblaka dusivého prachu, který proniká úplně všude, a hromady rozkopané země. To všechno kilometry a kilometry, mezi tím každou chvíli rozestavěný hotel. Krátce zastavíme u hotelu už dávno dostavěného, který představuje Draculův hrad a kromě normálního ubytování slouží americkým „upírským“ spolkům k pořádání nejrůznějších praštěných „obřadů“ a oslav. Nutno však podotknout, že už se zbavil ohavné pestrobarevné fasády a vypadá nakonec docela dobře. Okolí ovšem hyzdí příšerné tržiště s plastovými zuby a podobně nádhernými suvenýry, již zmíněné rozkopané silnice, lanovka a škaredé staveniště, k němuž ukazuje šipka s nápisem Draculaland. Jestli to má být ten dlouho inzerovaný zábavní park nebo něco jiného, se nám zjistit nepodařilo, ale upřímně řečeno nám to bylo docela jedno.
Večer se z jedné strany zvednou hřebeny Calimani a z druhé, úplně blízko, se táhnou vrcholky Muntii Birgau. Po noclehu u hlubší, kamenitější a studenější říčky za vsí pokračujeme na Suceavu k moldavským hranicím.
Cestou navštívíme jeden z „malovaných“ klášterů, Voronet, krásný, ale turistickým ruchem už přece proměněný ze studnice rozjímání v pouhé pěkné výletní místo. Obdivujeme neuvěřitelně dochované fresky na vnějších zdech, jejichž charakteristická modrá vešla do dějin jako „voronetská modř“. Líza, tedy chci říct nejmladší účastnice výpravy dvouletá Elizabeth, se chytne nějaké rumunské holčičky a pravděpodobně hodlá setrvat v klášteře. Dá si to rozmluvit jen za cenu velikého pláče a jedem dál.
Cestou přejíždíme řeku Moldovu, koupaliště, jaké nemá žádný milionář. Je azurově modrá, slunečné průsvitná, široká a pomalá. S její vůní v mokrých vlasech dojedeme navečer ke starému mostu pod řekou Siret, kde k nám přede dvěma roky hrdinně přeplavalo maličké koťátko, aby se od nás už neodloučilo. Dnes už zdatně rozmnožuje a posiluje chov koček v okolí Havlíčkova Brodu rumunskou kočičí krví... Siret, plynoucí mezi vysokými břehy, ze kterých se jen obtížně slézá k vodě, zarostlý hustými křovinami, připomíná Velikou řeku ze Štorchových příběhů a dávných dob. Kolem se pasou koně, chalupy mají doškové střechy a ploty z propletených větví, podvečerním tichem zní klapot kopyt na vyprahlé cestě, jak se koně vracejí domů z pastvy.

Suceava už zapomněla na svou dávnou slávu a proměnila se v ohyzdné město, v jehož zpustlých betonových zdech se slepými skly zrušených obchodů pálí slunce krutěji než venku v polích.
Moc se tu nezdržujeme a pokračujeme na Dorohoi, kde dodnes stojí malý kostelík a zbytek věže, poslední připomínky velkolepého sídla Mihy z Drohoie. Cikánské ghetto, středověkou ves se slámou v uličkách a dřevěnými žebříky do chatrčí, zasazenou doprostřed města téměř v centru, už za ty dva roky, co jsme tu nebyli, stačili zbourat, Cikáni se rozběhli bůhvíkam. Hezká těhotná Cikánka na ulici se k nám rozběhne a natahuje ruku, ale ochotně vezme zavděk jídlem, které si hned vděčně nacpe do pusy. Osamocené přední zdi nedalekých kdysi honosných domů s balkonky vypadají jako divadelní kulisy – okny prosvítá nebe a z okapů roste tráva.
Kostelík restaurují, takže je obehnaný zamčeným plotem, ale přelezeme ho a stejně jako minule se podíváme zblízka. Na chodníku před brankou se zastaví nějaký kolemjdoucí, dívá se na nás, zjevně se rozmýšlí, co dál. Za chvilku tam s ním už stojí babka v šátku, očividně se dohadují, co by asi tak měli dělat. „Nejspíš na nás zavolají policajta,“ podotkne někdo, a přestože tomu všichni věříme (vnikli jsme na oplocený pozemek s tabulí se zákazem vstupu), nikdo se nemá k ochodu. Je nám to tak nějak ospale, otupěle jedno. Sedím na lavičce před kostelem, když se neznámo jak - vůbec jsem si nevšimla, odkud přišel – přede mnou zjeví vysoký vousatý pop v černé sutaně. Poměrně odměřeně něco říká, nerozumím mu, ale myslím, že obsah chápu. Jsem ráda, že přímo nekřičí, vstávám, a s omluvným gestem ukazuju, že už jdeme, že místo opustíme, jak nejrychleji to půjde. On svou řeč zopakuje. Já zase svou pantomimickou omluvu. Když služebník starého pravoslaví vidí, že s tak nechápavým tvorem nic nesvede, ukáže mi svazek klíčů a pokyne ke kostelu. Nevěřím svým očím. Dovnitř? „Prosím,“ usměje se. Odemkne dveře a my vkročíme rovnou do středověku. Náš průvodce se omlouvá (!) – peníze mají zatím jenom na fasádu, takže interiér je šest století nedotčený a na restauratéry teprve čeká! Černé zdi očouzené nespočtem svíček, začernalé portréty světců, jejichž tváře matně vyplují ze tmy, až když k nim přiblížíš svou vlastní, ikony v zašlých stříbrných rámech. (Jen tak mimochodem, zkuste nechat něco takového v kostelíku na okraji maloměsta, zavřeném na obyčejný zámek, u nás v Čechách a uvidíte, co se stane.)
Pop vidí naše nadšení, a tak odhrne ještě koberce. „Původní dlažba!“ oznamuje hrdě. Saháme si na hrbolaté, věky vyšlapané kameny, po nichž mladičká dědička z Ibanešti kdysi kráčela k vynucenému sňatku s pánem z Drohoie, surovým vlastizrádcem, z jehož ruky později vyšly podvržené listy, ty které změnily běh událostí a knížete Vlada stály předlouhých dvanáct let královských katakomb...
Náš průvodce nám ukazuje portréty na stěnách. „Stefan cel Mare,“ oznamuje před freskou vystrojeného vladaře. „Štěpán Veliký, kníže Moldávie, Vladův tchán a otec Alizbety,“ překládám a dodávám pro ty, kdo by snad nevěděli. „Tam Ukrajina, Kyjevská Rus,“ pokračuje pop a mávne rukou k blízkým hranicím. „Kníže Bogdan,“ ukáže na druhou postavu. Bogdan! Ten, jehož syna si měla vzít princezna Ruxandra, Mihneovo dráče Xandra, a taky si ho nakonec vzala, i když jiného, než jí zaslíbili... Nahrneme se k malbě, a náš informátor je viditelně překvapený už tím, že vůbec víme, oč jde. Podrobná rumunská historie konce 15. století opravdu nebývá hlavním předmětem turistického zájmu. „Kníže Stefanica,“ pokyne pak rukou k poslednímu vyobrazení, ale to už jen pro svoje dobré svědomí – tohohle neznámého vladaře jistě nemůže nikdo znát. „Stefanika!“ vyjeknu, na kostelní ticho nejspíš až příliš nahlas. „To je Stefanika, Xandřin syn!“ Shlukneme se kolem, a nejraději bychom si na něj sáhli, ze tmy probleskuje pohledná mladá tvář pod korunou a v nás se mísí hrdost, jako na úspěšného přítele či příbuzného, který to někam dotáhl, s dojetím. Pop se na nás dívá s úsměvem, potěšen a udiven naším nepokrytým zájmem, ačkoli jej rozhodně nemůže tak docela chápat. Potom nás vyprovodí až na ulici, řetězem zamčenou branku, kterou Cristian s Mihneou prve roztáhli, aby Mihaila s malinkou Lízou v náručí nemusely přelézat, za námi ještě vlastnoručně srovná, a než nasedne do svého auta, vehementně odmítne příspěvek na kostel, který mu vnucuje Sofie, a místo toho jí ještě přímo na chodníku udělí požehnání. Odjíždí a za mohutného troubení nám dlouho mává. To je prosím Rumunsko, země, kam se mnozí bojí, neboť v ní žije „sebranka“, jak se nedávno vyjádřil jeden „poučený“ mladík na internetu...

Jedeme dál a před námi a kolem nás se prostírá hřejivá moldavské země. Moldávie malých chaloupek jako pro trpaslíky, s obílenými zdmi a modře omalovanými okénky, Moldávie kulatých zelených kopečků, vlídnější, domáčtější a usměvavější než drsná, vznešená Transylvánie, Moldávie koňských spřežení a zdobených veřejných studní se stříškami podél cest.
U jedné z nich stavíme a jako zastara si z přehluboké studně vědrem na řetězu nabíráme studenou vodu. Naproti nám je kovárna, kde se vesnický kovář rozhání kladivem a místní hospodáři se radí kolem drobného valáška vypřaženého z vozu, který potřebuje okovat. Chvíli posedíme ve stínu u studny a sledujeme provoz (samozřejmě koňský). Pak odbočíme na vymletou kamenitou cestu stoupající ze vsi až do nebes. Občas to s námi pěkně hází a větve tlučou naši „cikánskou“ Avii do střechy a do boků. Nahoře panuje neskutečné vedro, jako by slunce zešílelo a rozhodlo se spálit na prach všechnu trávu, která dnes už pokrývá dávno ztracené ruiny Ibanešti. Tahle ohromná pevnost, město ve městě, stála na hranicích Kyjevské Rusi, dnešní Ukrajiny, tak dlouho, dokud její hradby nevyvrátili Turci. Dnes už z ní nezbylo vůbec nic, jen kopečky pokryté hlínou a porostlé trávou, kam až dohlédneš, dávají znát, kde se zřítily zdi starých budov. A potom jámy, vyhrabané všude až na suchou žlutou hlínu, ze kterých místní těží kámen z dávných rozvalin. Mezi nimi se pasou krávy, na rovnějších místech šustí políčka kukuřice. Spalující žár tam nahoře je tak strašný, že se na něm nedá vydržet moc dlouho. I vítr, který duje nebývalou silou, je horký... Sladký dech Ibanešti...
Vracíme se k domkům pod ruinami a před jedním ve stínu zaparkujeme. Ve skutečnosti stojíme na zpustlé zahrádce rozvalené, zbořené hliněné chalupy, takže z jednoho domku vyběhnou sdělit nám, že se máme přemístit raději před jejich plot. Nám se ale už nechce, takže z chalupy naproti nám se hned vyhrnou její obyvatelé a naši volbu nám naopak schválí. Strejc, který má kousek od nás uvázanou krávu, nám v rámci mezinárodního porozumění sdělí, že se jmenuje John. „Vážně John nebo normálně rumunsky Ioan?“ zajímá mě. „No Ioan,“ připustí a hrozně se směje. „Nemáte stůl,“ oznámí nám vzápětí, když vidí, jak se povalujeme na dekách a karimatkách a jíme a popíjíme kafe. „No, nemáme,“ smějeme se zase my a považujeme to za dobrý vtip. Ovšem jen do té doby, než se „John“ přiřítí se stolkem. Na něj nám prostře ubrus, a než se stačíme vzpamatovat, doletí do chalupy a už je zase zpátky se čtyřmi nebo pěti židlemi. Jako zlatý hřeb pak s triumfálním gestem a prohlášením „Muzika!“ praští doprostřed stolu rádiem. Po chvilce se dostaví hospodyně s čerstvě nadojeným mlékem pro Elizabeth (upíjíme jí ho všichni) a pejskem, který se k všeobecnému pobavení jmenuje skoro stejně - Eliz. Naše Eliz se ovšem rozhodne zajít na zdvořilostní návštěvu a odmítá se hnout z chalupy. My už ji zřejmě nudíme, takže touží po jiné společnosti.
Stmívá se a já sedím vysoko nad krajem, na bývalých hradbách Ibanešti. Pomalu se šeří, krajina se utápí v horkém modrém stmívání, zvolna se přikrývá nocí. Na kameni, který kdosi v nové době postavil v místě, kde se dřív tyčily hradby, zapálíme alespoň symbolický ohýnek v červené hřbitovní svíčce. Na skutečný strážní oheň, který jsme si minule slíbili zapálit na paměť dávných obránců pevnosti, nemůže být ani pomyšlení. Jediná jiskra by v na troud vysušené trávě spolu s větrem mžikem změnila celou pláň v spáleniště. Stojíme mlčky v kruhu, držíme se za ruce. Sofie vzpomíná na svého otce a bratry ze života, který tu před staletími prožila. Sotva třináctiletá odjela k svatbě s pánem s Drohoie, aby se sem už nikdy nevrátila. Pak zahynul zdejší hradní pán a s ním i všichni obránci Ibanešti...
„Na hradby, které sice padly, ale v našich duších nikdy nepadnou,“ pronesu tiše do tmy, postříbřené měsícem a narůžovělé odleskem našeho malého plamínku.
Jen co ulehneme, každý sám, rozběhnutí po obrovské rozloze Ibanešti, začne všechno divoce zametat vítr. Duje na šílených černých perutích nesmírnou silou a přináší na nich déšť. Ten padá do vyprahlé trávy tak, že ani nestudí. Za sebou vede fialové a sírově žluté blesky, obrovité oslnivé zubatiny přes celou oblohu. Dunivě hřmí nad Kyjevskou Rusí, kterou pro nás ti boží poslové osvětlují, a my si náhle, tiše a bolavě uvědomíme, že tam někde, tím směrem v horké tmě leží Putna, klášter, pod jehož podlahou spí Ruxandra, kraj, jímž se ke klášterním branám dopotácel smrtelně poraněný Dahšur se zavražděnou Xandrou na smyku za koněm...

Ujedeme pár kilometrů a krajina se mění. Řeky a brody, studené toky rozlité dodaleka, ve kterých se koupeme. Mineme okraj pohoří Cehlau a náhle se po obou stranách zvedají kolmé skály, jako by do nich vrostly kamenné varhany i se všemi píšťalami. Uzounký průsmyk, spíš průrva, jejíž kamenné oblouky se nám málem stýkají nad hlavou, nás vede neuvěřitelně úzkými serpentinami vysoko do hor. Pohoří Haghimaš. Stejnojmenný potok přehradil v 19. století sesuv půdy a na místě vzniklo obrovské Rudé jezero neboli Lacul Rosu. Z podvečerní hladiny ční dodnes vrcholky zatopených stromů a slunce, zvolna klouzající do vody, nám připomene, že téhle vodní ploše se říká také Jezero krve. Možná je to jen načervenalou barvou vody (vzniklou prý ze zvláštního druhu řas), ale na vrcholku přes tisíc metrů vysoké hory Turnul Bardosului kdosi před lety vztyčil ohromný kříž, takže... Každopádně se blížíme k hranicím Transylvánie...
Na straně od silnice se podporuje turistický ruch, všude samé stánky s nejnemožnějším zbožím, ručně tkané koberečky vedle čínských umělohmotných hraček, restaurace s uvřískanou populární hudbou. Naštěstí jsou lidé, kterým se tohle líbí, všude na světě dost líní, takže o kousek dál, kam vyhrávání a ruch nedolehnou, už se prostírá božský klid, lehá si na jezero, teď už černé, vlnkami běží po hladině a příjemně chladí. Ze svahu sbíhá pravoslavná mniška, po ní druhá, třetí. Po cestě rázuje černě oděný pop, sedne si k nim do trávy a všichni společně zvečera chválí Stvořitele toho všeho.
Jen neradi opouštíme tohle místo tajemné, podmanivé, divné krásy. Míříme ještě výš do hor, poutníci pátrající po spočinutí v jejich studené náruči. Ráno jsme vyjeli z mučivého žáru Moldávie, večer spíme v soutěsce u salaše, kde nás pronikavý horský vítr donutí vytáhnout bundy a kapuce. Prázdné, opuštěné dřevěné chlévy pod strání u potůčku vypadají tak, že je těžké uvěřit, že si je nepostavili filmaři jako dekoraci k pohádce. Spím v lese za vývratem, v dolíku na jehličí, kde je sucho a kam neproniká studený vichr, ale ráno jde pára od pusy a při mytí v jiskřivé, ledové vodě mi bolavě zkřehnou prsty.
Tahle naše pouť je cestou protikladů: jeden den čtyřicet ve stínu, druhý den skoro mrzne voda.

Z nocležiště zamíříme přes průsmyk Pangarati, vysoko v horách, kde pastevci chvíli pózují se svými nádhernými tmavými hřebci, pak na ně vyskočí a odcválají. Odjíždíme i my a nosem už se stáčíme k Branu. Máme to ale ještě daleko a čeká nás cesta zvláštními vesnicemi s dvojjazyčnými nápisy. V tomhle kraji žije početná maďarská menšina, tzv. Sikulové, údajně potomci dávných hrdinných Sékélů, bojovníků z Turky. Odvahu těch dnešních posoudit nemůžeme, zato konstatujeme, že se z nich stali pěkní nezdvořáci. Zatímco rumunští vesničané sami zdaleka zdraví, pohovoří, zamávají, vyptají se, odkud a kam a jak se máme, tihle nerudové ani na pozdrav neodpovědí. Nazvali jsme tedy jejich sídlo Nezdvořáckou vsí a ani malované obrázky koní a jelenů rozvěšené na venkovních zdech domků to nezachránily. V podvečer je ale i Nezdvořácká ves hezká. Sedím na březové lavičce před kostelem, prašnou návsí se loudají domů krávy a večerním šerem zní jejich bučení...

Když se na obzoru objeví věže Branu, zmocní se mě podivný, ale přesto důvěrně známý pocit – unavená se po dlouhé cestě vracím domů, milovaný hrad je na dohled, už jenom chvíli a blaženě spočinu v jeho zdech... Tak strašlivě nepřirozené, nesprávné a nespravedlivé se mi zdá, že se dole pod hradem otočíme na opačnou stranu a mezi houfy povykujících turistů a troubících aut se pomalu suneme zaparkovat na svém osvědčeném místě naproti troskám kláštera. Vím, že to tak musí být, ale přesto mě uvnitř všechno rve a zoufale mě to táhne „domů“. Jsme ale vděční, že smíme zajít alespoň na návštěvu, i když se hrad už dneska proměnil v šílenou turistickou atrakci, nacpanou výletníky, posunujícími se ve stádě přikázaným směrem, a protkanou fotobuňkami s automatickým hlášením: Nesahejte na vystavené předměty!, které se ozývá, kdykoli se někdo ocitne blízko jakéhokoli kusu nábytku. Jako správný žertík, povzbuzení či ironie osudu, je ale čidlo u legendární zčernalé vyřezávané postele rozbité, takže ač všichni, jeden po druhém, kratičce poklekneme, dotkneme se dlaní nebo na okamžik položíme hlavu, nic se neozve a nikdo nás neběží vykázat ani kárat.

K noclehu se uložíme na malé plošince v lesích nad hradem. Dál už vede jen obtížně přístupný hluboký úvoz s malým potůčkem, zatarasený neprostupnými hromadami větví, s příkrými, hustě zalesněnými stráněmi. Měsíc svítí jako bílá lampa a Mircea, se kterým se tu Andria skamarádila při své minulé samostatné návštěvě a který nás na tábořiště doprovází, nemůže pochopit, proč nejedeme do hotelu. „To budete spát tady? Venku?? Na zemi???“ dotazuje se a nestačí kroutit hlavou. No, budem. Dva čeští čundráci, mladý pár, který nocuje ve stanu opodál, se s námi moc nebratří a pozvání k ohni odmítá. Kdoví, co si o naší podivné společnosti myslí?
K ránu, už se šíravě rozednívá, zaslechnu z lesa rozzlobený psí štěkot. Pes se zalyká vzteky a někomu zuřivě nadává. Netrvá dlouho a ozve se odpověď. Hluboké, dunivé zaryčení, jaké si nelze s ničím splést. Tedy aspoň pokud jste pracovali dvacet let v ZOO a medvědí řev pro vás byl denním chlebem. Obě zvířata se k sobě evidentně přibližují a navzájem se zastrašují. Potom pes umlkne a po něm i medvěd. Vystartuju ze spacáku a popoběhnu o kousek blíž. Přikrčím se za křoví u jezírka právě včas, abych stačila v hustém podrostu zahlédnout mihnutí hnědavého hřbetu. „To byl jelen,“ tvrdí později Walter, který tu „rozhlasovou hru“ poslouchal ze stanu. Pak se jde ale podívat do míst, kde jsem mizející zvíře zahlédla, a po návratu kajícně hlásí: „No jo, máš pravdu, našel jsem tam medvědí stopu.“ Než odjedeme, odneseme do těch míst půlku melounu, která nám zbyla a na kterou Andria pečlivě nakrájela ještě plátky špeku, vezeného z domu „pro všechny případy“. Pokud se rozzlobený pán „Medvědích hor“ vrátí, bude zaručeně prvním rumunským huňáčem, který ochutná domácí špek z Českých Budějovic.

Další den přejíždíme o pár kilometrů dál na Zarnešť, naše tradiční nejoblíbenější tábořiště, abychom tam strávili odpočinkový den, pořádně se vykoupali a vyprali prádlo i sebe. Musíme ale zajet mnohem dál, než jsme byli zvyklí nocovat dosud – naše oblíbené místo hyzdí rozestavěná horská chata, která vypadá jako něco, co někdo – dost neuměle – uplácal z černé plastelíny. Horký den strávíme koupáním, povalováním na břehu říčky a pohledem na hory, který nás nikdy neomrzí. Silueta Dračího hřbetu, skutečně podobná obrovitému spícímu ještěrovi, se mění s každým posunutím slunce. Pěšina lemovaná vrbičkami ověšená po celé délce pestrobarevnými fábory vypraného prádla vyhlíží jako dobře zásobený perský trh nebo second hand pod širým nebem. Mnoho se tu ale změnilo k horšímu. Nádherná stinná alej, po níž celý den zněly podkůvky koní a hrkotání povozů, je bůhvíproč nemoudře vykácená a prach z cesty, který dřív zadržovala, spolu s letošním suchem a žárem, proměnil zarnešťské louky ve vysušenou step, z níž nikdo nesváží ani stéblo sena. Tam, kde navečer přes brod přejížděly desítky naložených vozů a místní výrostci se proháněli na nesedlaných koních, ječí do ticha motorky a mopedy, za které je nerozumně vyměnili. Jen toulaví psi jsou stejní – trochu hrdí, trochu k politování a trochu děsiví. Tři se celý den plíží kolem našeho tábořiště jako veliké, našedlé stíny. Do očí se podívají žlutým pohledem a zase uhnou, jako by tím řekli už příliš mnoho. Sofie s Mihailou, které jinak psy milují, mají z těchhle tří zlověstný pocit a v noci se jich obou, ač se každá uložila jinam, zmocní podivný neklid, skoro strach, který jim nedovolí spát. Teď už vůbec nejde o psy, ale teprve když druhý den líčí svou noc s trhaným spánkem plným hrůzostrašných snů, vzpomeneme si na bitvu, která se právě tady u Zarnešti před staletími odehrála. „Kdoví, jestli jsme nespali na bitevním poli a vy dvě přímo na lidských kostech,“ prohodí někdo a kupodivu to vůbec nevyzní jako žert.

Ráno se vydáme na cestu do vsi, darované kdysi targovišťskému kastelánu, a tudíž zvané nejdřív Cristianova ves a později už jen Cristian, blízko Branu (neplést prosím s jeho stejnojmenným rodištěm u Sibiu). Pan kastelán musel mít jistě nesmírné zásluhy a být knížecím oblíbencem, když za ně obdržel bohatou opevněnou ves v těsném sousedství vladařova sídla... Dnes už se dochovalo jen pár hradeb, kostel mezi nimi je dávno přestavěný, ale přesto na místě bývalé tvrze vládne pokojný, hřejivý klid, i čas jako by tu plynul pomaleji. Na schodech si čte starý správce, jen vzhlédne přes brýle, odpoví na pozdrav a čte dál. Otevřený kostel, natožpak jeho vlastní byt – vidíme mu předsíňkou až do kuchyně – ho zjevně nechává lhostejným. Lidi jsou přece dobří, tak jaképak strachy?
Odtud míříme na Sinaju, za níž by měl být klášter Ialomica, kostel postavený v obrovské jeskyni ve skále. Založil ho mladý kníže Mihnea cel Rau, Vladův úředně přijatý syn, takže ten Mihnea, který teď sedí vedle řidiče a nespouští oči z mapy, ho chce pochopitelně vidět. Cesta se ale neskutečně vleče, věčně nás někde zdržují opravy silnic nebo semafory. Sinaja sama je divně potrhlé lázeňské město, příliš chudé na to, aby mohlo být opravdu světové, a příliš pozápadnělé, aby mohlo být svérázně krásné. MacDonaldy a reklamy na motorové čtyřkolky nebo bazény se mísí s dobře známými šedě betonovými bloky a zaprášenými opravnami aut, po ulicích proudí davy rádoby západně a zejména velmi pestře oblečených turistů. Ptáme se kdekoho na cestu, ale policista, který tvrdil, že umí anglicky, nás nakonec pošle úplně jinam. Konečně se dozvíme smutný ortel: Ke skalnímu kostelu to není cca 40 km, jak se zdálo podle mapy, ale nejméně 140! Museli bychom objet celé pohoří, protože stavba není u země, jak vyplývalo pro změnu z obrázku, ale vysoko na skále, a dostat se tam dá snad jedině lanovkou. Na to bohužel už nemáme čas. Protože se musíme ještě vrátit k Branu a teprve odtamtud zamířit Branským průsmykem na další pouť, smutní a rozladění obracíme a naštvaně absolvujeme celou tu protivnou, pomalou cestu přes nerozumné město Sinaja, které si hraje na něco, co není.
V průsmyku, jímž se odtud jezdilo odjakživa, se na chvíli zastavíme a shlížíme dolů do hlubokých údolí a na kopce se salašemi, loučíme se s Branem, s krajem, který zůstal téměř beze změny už nejméně šest staletí, tak jako jsme to dělali pokaždé, kdykoli jsme ho opouštěli.

Před námi je Dragoslavele, místo, kde zrádný Radu z Krašiny přepadl průvod Andrii z Langley a zmocnil se jejích dětí, Mihney a Mihaily. Rozhlížíme se po kraji a přemýšlíme, kde se to asi mohlo odehrát, kde se zaprodancova vojska mohla skrývat v záloze. Mihaila s Mihneou se vzadu drží za ruce, ačkoli v tomto životě nejsou sourozenci. Andria je neklidná. Tady to všechno začalo. Na tomhle místě se daly do pohybu neblahé události, na jejichž konci čekala strašlivá mučednická smrt jejího milovaného manžela Michaila a její vlastní mlčenlivé šílenství... Zastavíme a podíváme se kolem, ale zjišťujeme, že se nám po dávném bitevním poli vlastně ani moc pátrat nechce. Mlčky nasedneme a jedeme dál. Čeká nás ještě kus cesty do vesnice Berevoiesti, kde od minule známe nádherné tábořiště: křovinatou louku za humny u kamenité řeky, která od nás dostala jméno Botožravá.
Nejenže tenkrát nenávratně odnesla botu Walterovi a málem i Sofii, ale vyvržené osamocené boty se na jejím břehu válí po desítkách. Kdosi v ní ale zbudoval nádhernou koupací tůň, a tak jí to velkoryse odpouštíme.
Kolem nás se pasou koně, obzor tmavne, večerní hlasy jsou podivně tlumené, doléhají k nám jako přes modrý šál. Z dálky štěká pes, odkudsi ze zahrad, až za houpavým visutým mostem přes řeku, se nese hudba. Náhle, úplně nečekaně, vypluje na nebe veliký měsíc barvy krve. Rudě visí nad korunami stromů a jeho odraz se koupe v řece jako připomínka všech věcí minulých i budoucích.
Brzy ráno žene umolousaný děda bezmála přes naše ležení stádo koz. Hnědá, šedavá, černá i strakatá zvířata se mu rozbíhají, slídí mezi keříky, pomekávají. Zvednu hlavu, vyhlédnu ze spacáku a děda s kolozubým úsměvem popřeje dobré ráno. „Buna diminoata,“ odvětím zdvořile ze své „postele“. Přidám lichotku (pravdivou), o tom, že jeho zvířata jsou krásná, a s pocitem, jak pěkně jsme si poránu popovídali, se zase rozejdeme. Po kozách přijdou na pastvu krávy, pijí z řeky a zvoní svými starosvětskými zvonci.

Vedro zase spaluje celou zem už od rána. Cestou do Curtea de Arges zahlédneme odbočku s nápisem Robaia. Je to neuvěřitelně starý klášter, založený roku 1359, skrývající se mimo hlavní cesty, takže by nemusel být moc zasažený civilizací. Zahneme na prašnou silničku, ale po chvíli přijedeme k polozřícenému můstku přes skoro suché říční koryto. Přes ten se Walter s naší Avií neodváží, takže poutníci ke klášteru vyrážejí dál po svých. Horko je strašlivé, slaboučký pramínek, který se sotva plazí na dně širokého a hlubokého koryta, připomíná, jak děsivé a dlouhé už panuje sucho v téhle těžce zkoušené krajině. Na šipce zahlédneme nápis 1 km. To je kousek. Když ale kus ujdeme, stojí u cesty další ukazatel s nápisem 1,5 km. Cesta se tu snad s každým krokem prodlužuje, místo aby se zkracovala? Raději nemyslet na to, co by to mohlo udělat s časem... Dvě poutnice, které na klášterní půdě, kam jsme nakonec přece jen došlapali, potkáme, opravdu vypadají jako z historického filmu. Hrubé zástěry, dlouhé sukně, šátky na hlavách, plátěné mošny přes rameno a v ruce dlouhé sukovaté hole uříznuté v lese.  Jeptiška, která je provází, se na nás ale přátelsky směje. Líbí se jí Líza, naše nejmladší poutnice. Podaruje nás švestkami, pak běží ještě pro obrázky a nakonec nám nabere na zpáteční cestu spousty vody. Teprve pak se dozvíme, že klášterní studna vyschla a oni si ji musejí vozit...
V kostele sedí, skryta vysokými opěradly bočních lavic, stařičká řeholnice, tak tichá, tak nehybná, tak ponořená do mlčenlivého, naléhavého hovoru se svým Pánem, že splývá se stíny jeho chrámu, že je pro okolní svět téměř neviditelná. Je tak utopená ve svých modlitbách, že se při našem příchodu ani nepohne, ani nezaznamená přítomnost vetřelců z vnějšího světa, jako by byla jen jednou ze zdejších ikon. Svatý klid... konečně vím, co tahle slova skutečně znamenají.

V Curtea de Arges, městě, kde dodnes přetrvaly trosky knížecího paláce, se mě podruhé zmocní pocit, že se vracím do pohodlí a klidu známých míst. Toužím utéct ze zničujícího vedra do chladivých kamenných zdí, se zavřenýma očima ulehnout na vyprané plátno a poslepu natáhnout ruku po poháru vína smíšeného s ledovou studniční vodou. Jako dřív... Z kostela by zněly zvony, oznamovaly příjezd knížecího průvodu, zvenčí by se ozývalo volání štolbů, koňské ržání, psí štěkání a smích... Jenže už dávno se tu nic takového neozývá. Před kostelem pospává osamělá, vedrem uondaná průvodkyně a zbytky pobořených zdí ve spálené trávě v odpoledním vedru nikoho nelákají. Aspoň na chvíli k nim seběhnu a zavřu oči, jen na chvilinku... A pak už musím zpátky do jedenadvacátého století a jsem vděčná, že nám azyl poskytne aspoň místní veliká cukrárna. Shlukneme se u stolečku a připadáme si v tom moderním prostředí plastových stolků, prosklených pultů a vlezlých melodií poněkud nepatřičně. Odkud to vlastně jedem? A kam?

Údolí říčky Arges je vzdor našim obavám pusté, nestojí tu jediné auto, jediný stan, nikdo nepouští protivnou hudbu, nikdo nehaleká. Hlučné tábořiště barevných stanů, které tu bylo naposledy, kamsi naštěstí zmizelo. Možná je to proto, že cesta dolů k vodě je moc rozrytá a vymletá, takže se ji kempující Rumuni báli sjet, ale možná že se jim sem prostě zrovna dneska bůhvíproč nechtělo. Zajíždíme hlouběji do údolí, do zátočiny blízko vodopádu, kam není vidět shora ze silnice, ale odkud naopak vidíme kus hradeb Poenari vysoko nad hlavou. Zapálíme na břehu oheň z obrovitých klád, jako za starých časů, a čekáme, až se setmí, až měsíc ukáže svou plnou tvář. Nadchází úplňková noc a my jsme tady, abychom ji strávili v náruči Draka. Pomalu nás opájí jeho dech, nasloucháme jeho vemlouvavému hlasu, poddáváme se jeho dotekům. Cristian se na mě dívá podivně rozmlženým, ale zároveň jasným pohledem, s trochou údivu, trochou porozumění, a já vím, že v téhle chvíli vidí i to, co ostatním bývá většinou skryto. Přesto se nedokážu hnout ze své poněkud nepřirozené polohy v pololeže u ohně, přesto dál v blažené strnulosti spočívám v objetí jindy neviděného vládce zdejšího kraje a obdarováváme se navzájem...
Bílý měsíční kotouč se schovává za skalami, staleté hradby strmí vysoko v lesích. Večerní vedro přejde v stříbrnou teplou noc. Zatímco všichni kromě mě si dnes ke spánku zvolili místo na druhém břehu, já zůstávám tam, kde jsem, jako osamělý strážce ohně. Spím hluboce, jako v temné studnici času, běžící Arges mi šeptá do spánku.
K ránu, ještě za tmy, přiletí zběsilý vichr z hor, vyžene mě z mého lůžka hlídače ohně a rozfouká doutnající kládu, až z ní vylétne rudý dračí ohon žhoucích jisker daleko nad řeku. Z nebe se spustí déšť. Je půl páté ráno a všichni nocující na druhé straně se všemi svými spacáky a dekami chvatně brodí přes řeku, aby se co nejrychleji dostali pod střechu Avie. Mihaila s Lízou zabalenou v ranci přikrývek v náručí, rozespalou a tichou, vypadá v tom deštivém ranním šeru jako venkovanka prchající před povodní. Auto je rázem plné zmáchaného oblečení, mokrých dek, navlhlých spacáků, klopýtáme jeden přes druhého, ale nějak se dočkáme rozednění.
To ale přinese jen pošmourný, zatažený den s šedivou oblohou, která hrozí každou chvíli spustit další příval deště. Poprchává, je zima, mraky se válí kopcům přímo na temenech. Arges je ledová, až její voda při ranní koupeli pálí na kůži. Posedáváme u ohně v podivné otupělosti, a současně s prazvláštní jasností mysli. Těžko popisovat... jako bychom se dívali najednou do obou světů, viditelného i neviditelného, a ten druhý pro nás byl najednou právě tak zřetelný jako náš. Bezděky se mi vybaví slova z Pána prstenů, které kdosi nedávno vztáhl na naši milovanou Transylvánii a jejího vládce, o tom, že „povstal Stín na Východě“. Stín – anebo je to naopak oslnivá záře? – nás všechny obtéká a hladí, tady, pod hradbami svého nejmilejšího sídla, nás bere do náruče a kolébá v blaženém polospánku. Kolik nás vlastně je? Prolínáme se tak, že teď už by to asi nikdo nespočítal...
Teprve pozdě odpoledne, když přijde čas rozhodnout, co budeme potřebovat k chladnému a zřejmě i deštivému přenocování na zřícenině, si uvědomíme, že vzdor naprosté nečinnosti nám celý den proklouzl, ani nevíme jak, že jsme jako zakletí úplně všichni zapomněli na všechno, co jsme v tenhle „volný“ den chtěli udělat. Pomalu se z něj probouzíme a začínáme přemýšlet o výstupu.

V mokrém listnatém lese je šero tím větší, čím výš stoupáme a čím víc se vzdalujeme od údolí. Konečně, po dobré půlhodině strmých schodů, se začne opět rozjasňovat a naskytne se nám pohled, který nikoho z nás snad nikdy neomrzí – hradby Poenari máme na dosah.
Na nedávné šermířské akci jsem zůstala v úžasu a se slzami v očích stát nad krámkem kovotepce – v kazetě se mu blýskal Dračí řád! Nádherně vyvedený do posledního detailu. Neodolala jsem a nechala u něj za ten šperk všechny peníze, které jsem u sebe měla, ten pocit, když mi spočinul na hrudi, byl nepopsatelný a neopakovatelný. Nápisy na něm ke mně promlouvají ještě dnes: O, quoam misericors est Deus (Ó, jak milosrdný je Bůh) a řádové heslo Iustus et patiens (Spravedlivý a trpělivý)... Už v té chvíli jsem věděla, že ho vezmu sem, že po staletích zase vejde řádový drak do zdí Poenari, i když místo na aksamitu knížete na propoceném tričku bláznivé dobrodružky. Jeho tíha jako by mě před branami stáhla na kolena. Klečím se svěšenou hlavou, s řetězem na krku, čelem se opírám o kámen a tiše děkuju. Jsem tady, možná že naposledy, ale ještě jednou jsem tady...
Na zadním nádvoří sedí trojice pestře oblečených mladých výletníků, slečna v růžových kraťasech a tílku nalévá kamarádům z láhve víno. Smějí se a baví a nejspíš jsou odhodláni tady v posílení alkoholem čekat na půlnoc, jestli se na „strašidelném“ hradě největšího upíra všech dob náhodou nezačne něco dít. Nepochybně začne, ale zato pochybuju o tom, že by se jim to mohlo líbit. Nakonec to Cristian nevydrží a s klidnou rozhodností targovišťského kastelána, či spíš velitele knížecích vojsk, je požádá: „Mohli byste prosím už odejít? My tady chceme spát.“ Trojice se beze slova zvedne a okamžitě mu vyhoví. Proč? Mají přece kuráž, trochu upito, a to, co jim říká nějaký kluk, nadto s neobratným přízvukem cizince, by jim přece mohlo být úplně jedno. Přesto s tichou omluvou okamžitě odcházejí.
„Neudělali dobře, že tady zůstali tak dlouho,“ bručí si Walter pro sebe. „V lese už bude tma a šepotání mrtvých dožene k hrůze daleko silnější, než jsou oni.“
Šepotání mrtvých... Ví, o čem mluví, jako každý, kdo tuhle cestu ke hradu či dolů absolvoval za tmy. Duchové dávných vzbouřených bojarů, odsouzených tahat nahoru nekonečný náklad kamene na stavbu Poenari, jejichž zmučené kosti spočívají přímo tady, v hlíně pod hradem, se o vás téměř hmatatelně otírají, sykavě hvízdají do uší, vlají za vámi, studí... I odvážnější se bezhlavě rozběhli, aniž by si pak dokázali přiznat, co je to vlastně tak vyděsilo. Divný pocit...
Vybíráme si místo k noclehu, ale ještě než to stačíme udělat, rozprší se. Zprvu sice jen drobně, ale už tak je jasné, že nikdo nemůže zůstat jenom tak pod hvězdami. Ty stejně nejsou vidět, právě jako včerejší úplněk je neprodyšně zakrývá těžký příkrov mraků. V Sofiině komnatě, úplně vzadu, památkáři odstranili trávu, která v ní rostla, a odhalili nádhernou původní dlažbu, hrubou, z velikých kamenů, které ještě nesou husté stopy kamenických dlát. Spát se tam už ale nedá, a tak musí Sofie, spolu s ostatními, sešplhat o patro níž, do bývalé hodovní síně, kde dnešní noci budou místo někdejších stolů a židlí stát dva kulaté stany. Třetí si Walter s Efii postavili v malé hlásce, blízko v bývalé hradní kaple. S Andriou se pokoušíme vtěsnat pod klenbu, na prahu dveří, které kdysi vedly do věže, do nejpřísněji střežených komnat, do vladařovy soukromé ložnice. Dnes už se podlaha dávno propadla a ze zdí trčí jen ulámané zubaté zbytky trámů, ale když se ve výklenku mohutné zdi rozhoří svíčka, na okamžik se zdá, jako by všechno zas bylo jako dřív. Bohužel ale prší tak silně, že vítr hází ledové přepršky i sem – spacák mám mokrý dřív, než se pořádně uložíme. Jeden nocležník by se pod trosky vchodu ještě vměstnal tak, aby nepromokl na kůži, ale se dvěma už to nejde. Zanechávám tedy Andriu na jejím vytouženém místě (na rozdíl ode mě tady ještě nespala a je ochotna tu setrvat za každou cenu) a odcházím učit se pokoře - potmě a v sílícím dešti opouštím hradby Poenari. I když zase ne tak docela. V místě, kde kdysi přiléhal ke skále padací most, kousek pod hlavní branou, kde stávala malá stáj pro koně, je dodnes malý přístřešek s převislou střechou. Rychle se pod něj uložím, jako kajícník si ustelu na kameni, a zavřu oči.
Až do té doby jsem si o sobě myslela, kdovíjaký nejsem okultní praktik, ale musím přiznat, že tomu prvnímu jsem posvítila na cestu baterkou, když se mi těsně u hlavy ozvalo měkké, hvízdavé zašustnutí. V nezvratném přesvědčení, že ještě někoho kromě mě vyhnal liják z hradu, povídám: „Počkej, já ti rozsvítím,“ a sáhnu po baterce. Teprve když se v kuželu světla objevila jen deštěm žíhaná temnota, pochopila jsem, že nikdo živý za mnou nepřichází. Na útěku před deštěm mě vůbec nenapadlo, že tady, mimo hradby, spím přímo v království šepotavých duchů... Druhý a třetí mě studeným leknutím vytrhli vždycky přesně v okamžiku, kdy polobdění začne přecházet v spánek. Nic příjemného. Nastal čas k dohodě nebo k boji. Já osobně jsem vždycky pro dohodu. Sedla jsem si. „Je to už dávno,“ řekla jsem nahlas do tmy. „Všechno už je to srovnáno, staré viny, nespravedlnosti i pomsty. Spěte, už je to dobré. Mír s vámi.“
A pak jsem spala. Tedy skoro celou hodinu do půlnoci, než na kamení zaskřípěl těžký krok a hradní pán se až do rána přišel ujmout svého práva...

Opuštěné, šedavé, smutné a studeným vichrem vyfoukané je Poenari za svítání... Nad hlavní věží hlasitě pleskají žalostné cáry rumunské vlajky, kterou tu bůhvíkdo bůhvíproč vztyčil a kterou horský vítr okamžitě rozerval. Zdi a hradby Dračího hnízda se pomalu rozpadají, Poenari se hroutí samo do sebe, smrtelně poraněné nenechavýma rukama stále většího počtu turistů, kteří vyhrabali do jeho zdí hluboké, téměř metrové nezhojitelné rány a znesvětili je přihlouplými nápisy. Tak málo toho už zbývá. Pomalu a osaměle přecházím z jednoho konce na druhý, tam a zpět, kolem vykotlaných zdí, v tichu rušeném jen práskáním praporu a vytím větru. Syrové holé zdi mi občas blýsknou oděné gobelíny, hlas větru se změní v halekání stráží, ve studeném, vlhkém ránu pohladí vzpomínka na oheň.
Neplač, můj Draku, jsou hradby, které se nezřítí nikdy...

Walter s Efii si potichu vyprávějí a svěřují se, že v noci slyšeli tichou hudbu, podobnou hlasu varhan, ale spíš to prý byly rumunské píšťaly. Není divu, když nocovali bezmála před oltářem...
Nocležníci uložení v hodovní síni měli prý také příjemné zážitky – jen co za sebou zavřeli stany, rozlilo se kolem nich příjemné teplo a zvenčí doléhalo zřetelné praskání ohně, jako vždycky, když přijela početnější společnost a nevelké Poenari proměnilo jídelnu ve společnou ložnici s velikým hřejivým krbem.
Mrňavá Elizabeth, uložená ve stanu se svojí mámou Mihailou a babičkou Sofií, se hlasitě smála, že ji bylo slyšet až ven. Později jsme se dozvěděli, že nejmladší návštěvnici svého sídla – a pravděpodobně i nejmladší nocležnici v moderní době - přišel sám hostitel vyprávět pohádku na dobrou noc. Líza prý zaujatě naslouchala, pak zase něco svou batolecí řečí rozprávěla a hrozně se smála. Kdo ví, o čem si ti dva povídali. Nakonec rozdávala „do vzduchu“ láskyplné polibky, a když už bylo jasné, že večerní zábavě je konec, ještě zkusila ukázat vedle sebe na zem a rázně zavelet "Hačí!" což je její varianta zdvořilého „Ale kam bys chodil, poseď ještě chvíli", kterou průběžně uplatňovala na nás. Nesporná autorita se prý ovšem projevila neoblomně, a zatímco po mámině příkazu ke spaní Líza vždycky hlasitě protestovala, po tomhle (jinými neslyšeném) poslušně kývla, strčila si palec do pusy a ulehla. No jistě, není nad dobré vychovatele.

Tentokrát neodjíždíme přes hřebeny Fagaraše, po staletí nezměněnou cestou přes větrné hory, kterou se jezdilo odedávna. Míříme totiž do jiných krajů, ještě nespěcháme domů jako jindy, a tak se na skok zastavíme v klášteře Govora. Stojí stranou hlavních cest, ale přestože jsme v něm už jednou byli a dobře si pamatujeme, jakou jsme byli pro vesnický krámek atrakcí, mezi všemi těmi dědinami zabloudíme.
„Monastýr Govora!“ křičíme na každého a motáme se tak beznadějně dokola, že umolousaný děda se stádečkem krav na návsi zvedne sukovici. Ne ale proto, aby nás po zásluze přetáhl po hřbetě, nýbrž aby nás sám od sebe nasměroval – zvěst o úplně tupých cizincích ve velikém bleděmodrém autě s nápisem I love Dracula na předním skle se asi šíří rychle. Konečně se nějak zorientujeme a dojedeme k monastýru. Vesnička, na jejímž okraji klášter stojí, je cikánská, ale s našimi „romskými komunitami“ nemá vůbec nic společného. Krásné cikánečky s rudými mašlemi v copech až pod pas a v dlouhatánských pestrobarevných sukních se usmívají a zdraví. Klášter sám už ale není tak opuštěný jako býval, na rozdíl od nepřístupné Robaii už ho objevili turisté, a přestože řeholní sestřičky jsou stále stejně vlídné, nostalgický příkrov už odtud malinko vymizel. Nic to ale nemění na skutečnosti, že právě tenhle maličký, neznámý klášter byl místem, kde kníže Vlad čas od času hledal útočiště, kde nabíral sílu a v pokoře, bez knížecího majestátu rozjímal před ikonami, které tu dodnes shlížejí z věky ztmavlých zdí.
„Byl to takový rodinný klášter,“ sdělila nám před několika lety řeholnice, která se s námi dala do řeči. Proč to tedy na tabuli u vchodu se jmény nejrůznějších panovníků není napsáno? zajímali jsme se. Pokrčila rameny a rozhodila rukama ve vševysvětlujícím gestu. Chápeme. Odrazovalo by to cizí věřící. Nemoudré hosty, kteří jsou přesvědčeni, že věci jsou buď černé, nebo bílé. Představa kláštera, kde z hloubi duše volá k Pánu zosobnění všeho zla, jak nás o tom přesvědčují literární i filmové horory všeho druhu, by se jim asi moc nelíbila. Stejně jako by se – ach ty paradoxy – nelíbila ani zarytým „rádoby satanistům“ a uctívačům „dokonale zlého“ Draculy. Pro jednou by se tyto dva nesmiřitelné tábory dojemně shodly. Kdepak, tyhle dvě věci se k sobě nehodí. Ale co když ano?

A protože ve svých duších pražádný rozpor necítíme, posíleni vyrážíme z Govory směrem na Banát, cestou, kterou jsme ještě nikdy neprojeli. Když jsme ji hledali na mapě, zjistili jsme, že nejkratší to bude přes jedno městečko, jehož jméno kromě nás asi něco řekne jen málokomu. Dragosan. Nikdy jsem tam zajet nechtěla, protože vím, že dřevěná tvrz pánů Dragosanu vzala už dávno zasvé, lehla popelem a po tureckém útoku z ní nezůstalo vůbec nic. Tvrz, odkud před staletími odjela sotva patnáctiletá Alexis...
„Já si ale z té doby na nic nevzpomínám,“ řeknu Walterovi. Vůbec na nic ze svého tehdejšího dětství, jako by to všechno ode mne odťala turecká zbraň, vzpomínky na tenhle můj minulý život jako by začínaly až po mém patnáctém roce, jako by předtím nebylo zhola nic.
„Třeba si ještě vzpomeneš,“ odvětí optimisticky Walter, „až se trochu víc přiblížíme.“ Zavrtím hlavou, ale po chvíli přece jen, nezřetelně a s nedůvěrou, řeknu: „Mám dojem, jako by tam někde blízko byla strašlivě široká řeka, úplně nedohledná, rybáři na ní zpívali...“
„No to máš ale pravdu!“ vykřikne Walter, náš mistr map. „Podívej se, tady je Olt možná i kilometr široký.“ Dívám se a je tomu vskutku tak, na mapě to vypadá skoro jako menší moře. A k večeru jsme tam.
Srdce se mi sevře a čas sviští kolem mě dozadu šílenou rychlostí. Jasný vzduch voní vodou a meandry Oltu se rozlévají do takové šíře, že jejich konce nedohlédneš. Tmavozelené tůně, zátočiny a vzdálené ostrůvky s hustým rákosím, kde na stromech posedávají kormoráni a hnízdí celé kolonie vodního ptactva. Jen těžko se dá poznat, že nejsme u moře. Jsou tu půlkulaté zátočiny dlážděné úplně černými a úplně bílými oblázky, rybářská loďka, maličká, daleko na hladině, křik racků nízko nad vodou. V hluboké zelené zátoce přechází tam a zpět sněhobílá volavka, vzduchem se mihne létající drahokam, ledňáček. Z vody šplouchavě vyskakují veliké ryby a hejno labutí s nataženými krky nám přeletí tak nízko nad hlavou, že se o nás málem otřou, a jejich ohromná křídla hlučně pleskají jako veliké plachty.
Vůbec se nerozmýšlím, a ačkoli neznámé obrovské toky ve mně při mém nevelkém plaveckém umění budí spíš nedůvěru, tady ze sebe bez přemýšlení shodím oblečení a vletím do vody. Oblázky u břehu mi ujedou pod patami do hloubky, ale tak je to přece v pořádku, to znám, jen se odrazím a jediným záběrem vplavu do klidné, teplé vody důvěrně známého Oltu. Najednou je mi zas deset či jedenáct, mám opálená ramena a na břehu koně, rychlého a nezkrotného, jaké jsem si vybírala odjakživa a jaký by mě domů, na dragosanskou tvrz, odtud odnesl za necelé dvě hodinky. Pokud by mě ovšem nezlákal teplý srpnový večer a já nezůstala spát na břehu, u ohýnku nocujících rybářů.
Uprostřed noci mě vzbudí jasné stříbrné světlo. Měsíc se mi dívá přímo do tváře a vyžene mě z lůžka. Vzduch voní rybinou. A potom přijde ráno, černé a bílé, žluté a šedavé. Nažloutlé slunce visí těsně pod zubatě narýsovaným okrajem tmavošedých mračen, jako by ho tam někdo úplně nepatřičně přilepil, a bledě osvětluje probouzející se vodní říši veliké řeky...

Dragosan je úhledné městečko, na rumunské poměry kupodivu nezhyzděné betonovými monstry komunistické éry. V centru má veliký park s fontánkami, příjemné vilky a domy. Vím, že z dávné tvrze nic nezbylo, ale co když přežil alespoň kostel? Třeba zůstal stát alespoň kousek zdí, třeba Turci ve svém vražedném šílenství nespálili, neroznesli a nerozbili napadrť úplně všechno.
„Scuzati, unde este biserica? Kde je tu prosím kostel?“ zeptám se prvního starého pána, kterého potkám.
„Kostel?“ směje se stařík. „A který? Tady máme multi, multi kostelů!“
„Batrin! Starý!“ vypálím bez rozmýšlení.
„Multi, multi batrin?“ zubí se stařeček. „Tak ten úplně nejstarší je tady za rohem.“
Rozběhnu se tam, a sotva zabočím za roh, už vidím. Nebo spíš nevidím, přes slzy to moc nejde. Kostel je přestavěný, obnovený, ale schody a gotický portál přetrvaly. Ohrazená volná plocha kolem, v husté městské zástavbě, pak dává znát, kde kdysi stála tvrz pánů z Dragosanu. Rozběhnu se ke dveřím, ale je zamčeno.
„Zítra bude otevřeno,“ oznámí mi dvě paní, které se vybavují na chodníku.
„Zítra už budeme dávno na cestě,“ sdělím jim spíš pantomimicky než slovy. Pokrčí rameny – jakáž pomoc? Za chvíli se před kostelem sejdeme všichni, mlčky ohmatáváme kliku. Už se obracíme k odchodu, když po schůdcích vyběhne svátečně oblečená paní a za chůze si uvazuje na hlavu šátek – ženy ortodoxní církve by bez něho do kostela nevstoupily a tahle dáma zřejmě potřebuje služby duchovního. Když se za ní objeví pop s klíčem, vlastně nás to ani moc nepřekvapí. („Nic ve zlém, ale to vaše vyprávění o popech s klíči už začíná být trochu nudné, chtělo by to zase nějakou změnu,“ sdělila mi po návratu jedna upřímná posluchačka, ale cožpak já za to můžu? Skutečnost je prostě občas nudná.) Kněz nás gestem a širokým úsměvem pozve dál. Sám si se svou ovečkou sedne někde stranou a k nám doléhá jen monotónní nápěv jeho modliteb. Ve dveřích se bezděky pokřižuju. Od té doby, co se necítím být příslušníkem žádné oficiální církve, to nedělám, natožpak po pravoslavném způsobu, třikrát a zprava doleva. Rozběhnu se rovnou k ikoně, té nejstarší, tmavé, v osazení ze zčernalého stříbra, a vděčně ji políbím, ačkoli ani tohle normálně nikdy nečiním. Něco je mi na tom všem ale divné... Aha, už vím – skláním se k ní, místo aby mě museli zvedat.
Odcházím jako ve snách a už jsem na ulici, na protější straně. Chci se ještě ohlédnout, když vtom zůstanu jako zasažená bleskem, jako přimražená k zemi. Doslova pode mnou podklesnou kolena a vyhrknou mi slzy. Bezmocně stojím a poslouchám. Rozehřměly se dragosanské zvony. Nikdo z nás neví proč, není neděle a dokonce ani celá hodina, žádný smysluplný důvod ke zvonění. Přesto duní a divoce vyzvánějí, jásají a pláčou. Věřila jsem, že ještě kdy uslyším jejich hlas, když jsem v tomhle životě o Alexis napsala: „Vyděsila se tenkrát náhlého hřmění dragosanských zvonů. Otec ji se smíchem vyzdvihl do náruče, zanesl k oknu a ukazoval jí pestré korouhve vlající ze všech ochozů. Jeho Milost, kníže Bela, pojal za choť dědičku moldavského vojevodství...“? Asi ne. Nejsou to kostelní zvony, ty by po přestavbě umístili znovu na věž, jsou to zvony ze staré tvrze, které zavěsili osamělé na nízkou železnou konstrukci u kostela. Na jednom je nápis upomínající snad na to, že jej ulili mistři cechu ze Sibiu, na druhém, ještě starším, je pradávnou hranatou cyrilicí jako z gotických listin vyveden nápis Transylvania si Walachia, jméno země při jejíž obraně se tvrz obrátila v hromady popela. Pláčeme všichni a nikdo to nezastírá. Počkáme, až utichne poslední ozvěna, až nadobro zmizí v rozechvělém vzduchu. Potom se beze slova obrátíme.
Někde tu má být ještě jiný kostel, prý taky velmi starý, tak proč se na něj nejít podívat. Stojí o pár ulic dál, takže v dobách dragosanské slávy do něj chodívali spíš lidi ze vsi. Kostel sv. Ilie, hlásá tabulka u dveří. Usměju se. Pojmenovali mého tehdejšího otce, pana Iliu z Dragosanu, podle tohoto světce, nebo mu zdejší poddaní zasvětili kostel z lásky k místnímu zemanovi? To už se asi nikdy nedozvíme, ale ta drobná shoda, další z milionu „náhod“, mě potěší.

Sofii se už dlouho smějeme, že má ze všech největší protekci. Když si na minulé cestě usmyslela, že ke svým čarodějnickým účelům potřebuje durman vyrostlý na rumunské půdě, a nepřestávala to opakovat, zajeli jsme v jakémsi pomatení smyslů hledat nocleh mezi zarostlé zříceniny staré továrny – přísahám, že při jasném rozumu by nikoho tak ohavné místo ani ve snu nenapadlo, ale tenkrát se nám to všem zdálo úplně normální. A proč? No přece proto, že jsme zabrzdili s koly pět centimetrů od velikánského durmanu. Asi aby se to náhodou neopakovalo, roste tentokrát durman na každém našem tábořišti. Jeden nikdy neví, že ano, a ta továrna byla opravdu dost strašná...
Protentokrát tedy Sofie nezlobí s durmanem, ale s baklažány. Projíždíme totiž baklažánovým krajem a na každém kroku míjíme u silnice prodejce s celými naloženými fůrami fialové úrody. „Jé, já bych tak chtěla baklažán,“ vymýšlí si Sofie a dodává, co všechno by z něho udělala a co se z něj vaří u nich doma. Zastavíme ale až u řeky, kousek od mostu, kde se chceme vykoupat a najíst. Ještě ani všichni nevystoupíme, když z mostu něco letí do vody. Hotové krupobití.
„Sofie, padají ti z nebe baklažány!“ řehtá se někdo a má pravdu. Nějaký nespokojený prodavač zjevně vysypal z mostu hromadu neprodaných zbytků a jel dál. Se smíchem vletíme do řeky a nalovíme Sofii, která se vody bojí, unikající baklažány. Přejeme jí to, ale stejně si myslím, že příště by měla být na svoje přání trošku opatrnější. Co kdyby si místo lilků přála třeba starožitnou truhlu a někdo se pod tím mostem koupal?

Dál už se budeme až do Banátu držet Dunaje. Vezme nás za ruku a doprovodí až k českým vesnicím, obrovský veletok pod strmými skalami, na kterých lepí silnice. Slunce si lehá na vodu, prostírá se po ní jako šál z tmavozlaté krajky. Na nocleh ale od řeky odbočíme, tam, kde nenápadná šipka hlásá: monastýr Vodica. Už když se blížíme podél vyschlého přítoku, máme se Sofií neodbytný dojem, že tohle místo musíme znát. Dřevěný kostelík je nový, stejně jako klášterní budova, ale o kus dál stojí v příkré stráni zubaté trosky bývalého chrámu. Léta Páně 1370 jej založil legendární kníže Mircea Starý, po něm ho podporoval jeho syn Vlad Dracul a po něm i jeho vnuk Vlad Tepes řečený Naražeč... To všechno stojí na tabulce hned u kostelních dveří, aby nikdo nezůstal na pochybách a dávné zásluhy nezůstaly skryty. Tady se tedy na city pomýlených příchozích ohled nebere, pravda je jednou pravda, tak jaképak copak.
Na místě oltáře mezi zřícenými zdmi starého kostela je dnes už jen prostý nakloněný kříž a u něj propadlá jáma. Hrob. Když tiše procházíme zříceninou, nalézáme takových, i když mělčích prohlubní ještě víc. Dávní spící. Blízko vchodu ale objevíme nejnovějšího příchozího. Nedávno zemřelý zdejší opat. Věnujeme mu tichou vzpomínku a pomyslíme na to, jak dobře je, že tady smí být mezi svými.
Před klášterem zastaví auto a z něj se vyhrne veselá společnost – paní středních let se třemi dospělými rozesmátými dívkami a vousatý pravoslavný duchovní, o kterém nám později řeknou, že je to jejich otec. Všichni se hned vrhnou k Líze, která se na ně natahuje, směje se a brebentí, jako by vítala celé roky ztracené příbuzné. Všichni ji pusinkují, podávají si ji z náruče do náruče, dokonce si ji na chvíli odnesou do kostela. Z nějakého neznámého důvodu jí ale, jako skoro všichni, kteří se s námi třeba náhodně zastavili ve vsi či na ulici, líbají ručky. Národním zvykem to tady není, nikdy jindy jsme to neviděli, ale Líza si na to tak zvykne, že nakonec místo tvářičky každému velkopansky nastavuje buclatou packu. „Princeznička,“ jásá popova dcera. Nu což, možné je nakonec všechno.
Když s díky odmítneme jejich nabídku, že nám vyjednají nocleh v jiném, asi 10 km vzdáleném klášteře (tenhle má plno), a jakž takž jim vysvětlíme, že nejraději stejně spíme pod hvězdami, všichni se srdceryvným loučením a mnoha polibky naskáčou zase do auta a s mohutným troubením a máváním, zmizí v dálce. My se uložíme kousek pod klášterem. Setmí se a vlahá večerní tma smaže všechny připomínky moderní doby, světýlka blikají a pomalu se snáší noc. O večeři se rozdělím s černým rozježeným pejskem, který se rozhodl s námi tábořit a klidně, pokojně spíme až do rána.
V šedomodrém svítání mě vzbudí kostelní zvony a v té chvíli vím úplně jistě, že už jsem tady jednou byla. Právě takhle jsem spala na zemi, jen místo ve spacáku v kožešinách, když jsme tu kdysi, na některé z delších cest nocovali, právě takhle mě ráno budilo vyzvánění klášterních bratří. A právě tak jako tenkrát, jsem se i teď zvedla a v ranním chladu se rozběhla k vodě, k slepému rameni Dunaje. Po koupeli v řece, která se taky moc nezměnila, běžím do kostela. Sofie už tam odešla přede mnou. Vklouznu do voskem, kadidlem a dřevem vonícího přítmí a přivřu oči. Rudá světýlka nad ikonostasem poblikávají, mladý mnich ve skoro prázdném kostele zpívá nádherně melodickou osamělou liturgii v rumunštině. Jako každého dne se tu už bezmála sedm dlouhých staletí ozývají stále stejná slova, slova, kterým na tomhle místě naslouchal už praděd Mircea. Ulétám do dávných časů a na pár blažených okamžiků smím věřit, že se vůbec nic nezměnilo...

Baiie Herculane neboli Herkulovy lázně jsou místem, kde se v minerálních pramenech koupali v dávném starověku už Římané. A lidi sem nepřestali jezdit dodneška. Největší slávy si město užilo nejspíš koncem 19. a počátkem 20. století, jenže teď jsou okázalé lázeňské domy z těch dob poničené a zpustlé. Se svou ohromnou rozlohou a pustými prostorami vypadají jako staré opuštěné chrámy, zřícená secesní sláva. Jsme divní. Místo abychom si užívali moderních, nově postavených kaváren a hotelů, prolézáme špinavé a podle názoru mnohých ošklivé ruiny. Poničený palác s krajkovím balustrád má otevřený a vyvrácený vchod, místnost za místností, sál za sálem. Monumentální schodiště vedoucí do prázdna má zdobené železné zábradlí pokroucené tak, jako by ho utrhla a zničila pomstychtivá ruka. Pod štukovým stropem kdysi jistě velkolepé jídelny ještě visí opuštěný lustr. Stačí přivřít oči a ozve se tlumený cinkot příborů a křišťálu, u zlacených stolků sedí dámy v kloboučcích, závojíčcích a rukavičkách, galantní pánové v cylindrech jim nalévají z broušených karaf. A zatím jen sochy bílých andělů na fasádě poseté reliéfy a půlkulatými kamennými balkonky pláčou po ztracených časech monarchie.

Dunaj nás vede dál, až ke dvěma hranatým kamenným věžím, které ční u břehu z vody jako vztažené ruce tonoucího. Zbytky středověkého hradu Trikule, který tu kdysi stával a který doplatil na to, že koryto řeky se proměnilo. Z vody teď trčí dvě věže vstupní brány, tam, kde byl padací most, dnes vede silnice a zbytky hradu na druhé straně se zřítily nenávratně. Vypadá to jako nějaká scéna pana Tolkiena a podruhé si na něj vzpomeneme hned za chvíli. Celá skála je vytesaná do podoby dáckého krále Decebala, který tomuhle území kdysi vládl. Dílo sice pochází z moderní doby, ale na pozadí skal a lesů působí monumentálně a pohádkově.
O kus dál zastavíme a všimneme si, že přímo nad vodou je u silnice nalepený maličký bílý kostelík, ze kterého se linou sice reprodukované, ale přesto nádherné liturgické zpěvy. Při bližším pohledu zjistíme, že ač je stavba úplně nová a bohužel betonová, jde o klášter Mracona, který tu byl už nejméně od 12. století a který patří spolu Vodicou a dalšími do nejstarší řady takzvaných „vodních“ klášterů, církevních center vzdálených maximálně den či dva jízdy koňmo podél Dunaje. Cestou zjistíme, že dolů k vodě, která je jinde úplně nepřístupná, vedou schody, a protože slunce už pár dní zase pálí jako šílené, samozřejmě nás napadne se vykoupat. Kdyby mi někdo řekl, že si zaplavu v Dunaji, v životě bych mu nevěřila. Představovala jsem si, že je ledový, špinavý a teče strašlivě rychle. Víc už jsem se ale mýlit nemohla – voda je krásně čistá, neuvěřitelně příjemná a klidná jako jihočeský rybník.
Po koupeli, která je na náš vkus příliš krátká, pokračujeme na Svatou Helenu, českou ves, do které doufáme dorazit ještě odpoledne. Víme, že na druhém břehu, už v Srbsku, uvidíme těsně před odbočkou zříceninu hradu Golubac, místo, kde prý podle legendy svatý Jiří zabil draka. O svatém Jiří si právě kvůli jeho vztahu k drakům myslím své, ale ten hrad bychom už všichni uvítali. Hodiny totiž letí, cesta se naopak neuvěřitelně vleče a je čím dál tím jasnější, že do Heleny s trochou štěstí dorazíme spíš vpodvečer. Je to jako v té pohádce o zakletém lese, který se vzdaloval o to víc, oč víc toho poutníci ujeli. Nakonec se ale kletba přece jen zlomí, monumentální Golubac se objeví a my kodrcáme po kamenité cestě do kopce, dokud nemineme tabuli Sfanta Elena a navigováni Sofií, která už tady jednou byla, nezastavíme přímo před chalupou Štěpána a Bětky Rotových.

Tentokrát se nepropadáme o šest staletí, ale „jen“ asi o padesát až stovku let. V chalupě jako z filmu pro pamětníky stojí na stole dvě obrovské mísy usmažených koblih se smetanou a na plotně hrnec plněných paprik (to všechno je výsledek Sofiina sdělení Bětce, že nic nepotřebujeme, jídlo máme a rozhodně u nich nebudeme na večeři.) Posedáme mezi polštáře na postelích, kolem stolu, kde se dá. Bětčin muž Štěpán se dá do obsáhlého vyprávění, ve kterém smíchá svou bolavou nohu s výrobou nejlepší kořalky a úroveň rumunského zdravotnictví s výkladem o životě banátského zemědělce. Okamžitě žene syna Lojzu (který tatínkovi uctivě vyká jako ve starých románech) do sklepa pro láhev višňovky a slivovice, popíjíme a cpeme se koblihami. Pobíhám s Bětkou po chalupě, je nádherná. To, co by jinde působilo jako příšerný kýč a nevkus, je tady dokonale patřičné: vyšívané koberečky na zdi nad postelí, starý nábytek, svaté obrázky, pestrá výzdoba. Stolujeme na předním dvoře, kde strop tvoří stinný zelený baldachýn z vinné révy. Na zadním dvoře bydlí dvě krávy, prasata, pes a veškerá havěť patřící k hospodářství. Zůstala bych tady klidně až do zimy. Když dorazí „bába“ Klepáčková (jak se tu láskyplně říká) s dědou, Bětčini rodiče, vhrknou mi slzy do očí a na chvíli mám pocit, že jsem se vrátila do dětství a dívám se na svoji vlastní babičku. Už bych to byla skoro zapomněla, taky mi umřela už před pětatřiceti lety, ale najednou vidím úplně stejné kytičkované šaty, přes ně jinak květovanou vázací zástěru, kašmírový šátek na šedých dlouhých vlasech do drdůlku. Řeknu jí to a ona mě obejme, no prostě moje babička... (Teprve mnohem později si s úžasem uvědomím, že „bábě“ Klepáčkové, dokonalé pohádkové stařence, je vlastně jenom o deset let víc než mně teď a je jen o čtyři roky starší než moje kamarádka, se kterou chodím doma do rockových klubů...)
Procházíme se po vsi jiného času. Podobné ošátkované, milé bábinky nás cestou zastavují: „U kohopa ste?“ uculuje se bezzubá stařenka, kterou pozdravíme. Na prašné, kamenité cesty si lehá večer, auto nevidíš, zato do každé chalupy zajíždí hospodáři s koňmi, vrata se uzavřou a ze dvorů se ozývá pokřikování, cinkot postrojů, kopyta na dlažbě, skřípění pumpy. Prostředkem cesty se vracejí domů krávy, poflakují se po vsi, na zápraží posedávají a debatují sousedé.
Přespíme za vsí – svou poslední rumunskou noc chceme strávit venku, ačkoli Bětka vyvádí a láká nás dvěma parádními pokoji a nefalšovanými duchnami. Namluvíme jí tedy aspoň, že budeme spát v autě a ne pod širákem, a nakonec nás ze spacáků skutečně vyplaví déšť a bouřka zažene do Avie – nejspíš abychom za svoje lži nepřišli do pekla.
Ráno je zataženo a protivně poprchává, takže z plánovaného výletu na kopec ke hřbitovu, odkud je prý vidět až za Dunaj, bohužel sejde (asi za trest, trochu jsem přece jen lhali.). Náladu si spravíme v místním obchůdku. Mají tu dva, stejně jako dvě církve. Jeden je křížený s hospodou, a protože do něj by evangelíci – baptisti, jak tady říkají – nechodili, jelikož pití je hřích, je tady ještě druhý, baptistický, pochopitelně bez nálevny. Krámek, kde před pultem zavaleným vším možným, od hrnců, přes bochníky chleba, vyšívané deky a plastové kbelíky, stojí hrozný, rozviklaný, mastnotou pokrytý stůl s deseti židlemi každý pes jiná ves, je přenádherný. Kromě šera v něm vládne těžký pach, jehož původ by už nikdo nerozluštil, a proč by to taky dělal? Patří to k věci a je to krásné.
Sofie s nadšením zjistí, že tady v Heleně se ještě prodávají nejenom smaltované konvice, lívanečníky a pánve, jaké jsou u nás k vidění pomalu už jen na etnografických výstavách, ale dokonce i plechové smaltované talíře. Okamžitě jeden zakoupí, ale když se se svým úlovkem svěří Bětce, ta zapluje do komory a zástěrou přeleští další tři, mnohem hezčí, které jí samozřejmě hned daruje. Vůbec se nám nechce odjíždět, víme, že to neznamená jen odjezd z téhle neuvěřitelné vsi, ale definitivní konec celého rumunského putování.
Jsme smutní, ale víme, že kdykoli nás civilizace, stres a celá tahle divná doba začnou tísnit přespříliš, můžeme se vrátit alespoň ve vzpomínkách. Je Rumunsko současnosti a Rumunsko minulosti, mnoha let, která se navzájem překrývají a splývají jako sklíčka kaleidoskopu.
A je Rumunsko za mlhou, která jako v časech bájného Avalonu zahaluje kraj kdysi zvaný Ardealu, Země za lesy, Tara Romanesca, za mlhou, kterou projde jenom ten, kdo nepatří tak docela ani do jednoho z obou světů...

O, quoam misericors est Deus.