Proti proudu času…

Den první a druhý
jako obvykle zabrala dlouhá a únavná cesta. Je večer a brzy se setmí. Za okny probleskují nesrozumitelné maďarské nápisy a všude se táhne podivná, pustá a nudná rovina. Snad někde v travnaté pusztě, kde krojovaní pastevci dodnes vyhánějí stáda koní, zbyl ještě náznak dávné krásy, ale cestu k rumunským hranicím už dávno zhyzdila zpustlá a nevlídná parkoviště a nekonečné kilometry silnic pro dunící a bůhvíkam uhánějící kamiony.
Konečně přejedeme rumunské hranice a v duchu dávných tradic poděkujeme za to, že jsme se opět ocitli inter Regnum Transylvaniae, v zemi, která nás láká a táhne k sobě tak mocně, že jí nedokážeme odolat. První kilometry ovšem moc pohostinně nevyhlížejí – hraniční pásmo je plné ohavných průmyslových objektů, podivných staveb, skladišť, továren a poničených měst. Prší, ještě když projíždíme Kluží, městem mnoha jmen, jemuž staří Římané říkali Napoca, kdežto Maďaři zase Kolozsvár. Hned za městem ale opouštíme naši obvyklou trasu a místo na Sighisoaru zatáčíme doleva na Bystrici. Na první nocleh na rumunském území zastavíme u řeky, ale má tak strmé a hustě zarostlé břehy, že se vůbec nedá sejít k vodě. Protože je ale zima a hustě leje, nikomu to moc nevadí. Kromě toho – už jsme přece přejeli do středověku, a tam to s nějakým mytím zase až tak nepřeháněli…

Den třetí
Konečně přestalo pršet a Bystrica, do níž kdysi přicestoval mladý právník Jonathan Harker (jak to alespoň tvrdí pan Bram Stoker ve svém nejslavnějším románu) si dosud uchovala něco ze svého tehdejšího půvabu. Starosvětské domy s otevřenými průhledy do vlhkých stinných dvorů porostlých břečťanem, hrbolatou dlažbu, popraskaná okna, ze kterých vlajou bílé krajkové záclony… Zamíříme na náměstí, abychom se podívali na místo, kde stával slavný románový hotel Corona del Aur čili Zlatá koruna, kde Jonathan před svou cestou do hor přenocoval. Náhodní turisté by si ho mohli splést s moderně přestavěným hotelem téhož jména, ale ten si ze slavného předchůdce bohužel vzal pouze to jméno a s původní stavbou nemá nic společného. Skutečná Zlatá koruna stála na náměstí proti kostelu, ale dnes už její slávu nepřipomíná vůbec nic. Je to otlučený okrově žlutý dům s vyvrácenými okenicemi, ve kterém evidentně někdo bydlí, a mrňavý cikánek, který se vyhrne ze vrat, si nás prohlíží stejně udiveně jako my jeho. O románové tajuplnosti svého domova nemá dozajista ani tuchy.
No a protože Jonathan se z Bystrice vydal do Borgoského průsmyku, vyrážíme tím směrem i my. Až na to, že slavný průsmyk se dnes už bůhvíproč jmenuje Tihuta, a že jedeme naší obytnou Avií místo dostavníkem. Míříme k místu, kde měl na románového hrdinu čekat Draculův kočár, aby jej odvezl na hrad hluboko v horách. Potíž je jenom v tom, že zatímco cestu z Londýna přes Bystrici a průsmykem až sem lze podle knihy bez potíží sledovat doslova krok za krokem, tady se všechny stopy najednou rozplývají jako mlha nad transylvánskými lesy. V místě, které se dnes jmenuje Piatra Fintinelle, žádný hrad nestojí a nikdy nestál. Záhadologická expedice Ivana Mackerleho sice na nedalekém kopci objevila obrysy hradeb, ale protože všechno ostatní zmizelo beze stopy, je téměř jisté, že se jednalo jen o dřevěnou vojenskou pevnost, nikoli o sídlo „krále upírů“, neřkuli o takové, které by koncem 19. století bylo ještě v provozu a pod střechou. Přesto stálo někomu z místních za to vyvláčet až nahoru na kopec veliký těžký kříž… Pročpak asi?
Ale aby to turistům a milovníkům Stokerova díla nebylo až tak líto, postavili jim Rumuni hned u cesty velikánský hotel, který z dálky siluetu hradu připomíná. Zblízka je ale ošklivý až běda a líbit se může leda snad potrhlým Američanům, kteří si do něj jezdí pořádat své bláznivé „upíří“ seance, na nichž se převlékají za příšery nebo se vzájemně pasují na Jonathana Harkera a udělují si různá osvědčení. Auta, turisté a stánky s nesmysly všeho druhu nás ale natolik znechutí, že se na polední přestávku usadíme o kus dál, kde už na to hemžení nedohlédnem. Tady jsou konečně ty pravé hory – vlevo se vypíná Borgo, vpravo ubíhají hřebeny Calimani. Po kopcích se pasou koně, u cest stojí nakloněné kříže jako dřív…
K večeru se zase rozprší a nocleh se hledá těžko. Potok s kamenitou „pláží“ nás nakonec uvítá pohostinně a poskytne dokonalou koupelnu, ale přestože už chvílemi dokonce neprší, je tak mokro, že kolem ohně spíš postáváme a brzo se uložíme ke spánku.

Den čtvrtý
Ráno se s prvním sluníčkem, které nad kulatými kopci zvedá oblaka mlh, přiloudá „němý“ pasák krav. Jeho stádo dávno prošlo, ale on stojí fascinován uprostřed našeho tábořiště, v rozdrbaných škrpálech a zprohýbané hučce sleduje, jak si vaříme snídani a balíme spacáky, na nic neodpovídá, jen když mu kluci nabídnou cigaretu, přikývne a ochotně si ji vezme. Necháme ho stát, uhasíme ranní oheň a vyrazíme. Cestou míjíme odbočku na známé opevněné bukovinské kláštery Voronet a Humor. Vybereme si ten druhý, proslavený kostelem, zvenčí celým pokrytým freskami, představujícími jakýsi středověký komix všech možných biblických výjevů včetně nepříjemně realistického posledního soudu. Cesta ke klášteru je lemovaná tržištěm, které jako by sem uteklo z jiných časů. Barevné cetky tu nenajdete, zato vyšívané haleny a košile, z pavučinkového plátna, jen je naskládat do truhly na výbavu, mužské „šermířské“ haleny se šněrováním u krku a u rukávů, nad nimiž se tají dech v představě toho, kdo by je nosil, beraní kožíšky, šátky, svaté obrázky… V klášterní zahradě je vpravdě svatý klid, vnitřek pravoslavného kostela dýchá teplem zapálených svíček kolem zlaceného ikonostasu a vyložený pestrobarevnými koberci vypadá podivně domácky a honosně zároveň. Z ostatních budov se do dnešních dnů dochovala jenom věž, na kterou si hned vylezeme. Úzké schodiště, střílny a ochoz dávají znát, že klášter býval dřív dokonale opevněný, a Walter – snad ve vzpomínkách na zašlou slávu – nadšeně rozvíjí teorie o nejlepší obraně proti nepříteli. Chtělo by se tu zůstat napořád, jenže my musíme dál, do Suceavy. Tohle město bývalo kdysi sídlem moldavských vojevodů. Dnes je ale stejně příšerné jako kterékoli jiné z rumunských měst – všude jen zaprášené šedé řady slepých výloh v kovových rámech, šedé bloky vymlácených paneláků, prach a šeredné stavby z dob Ceausescuova socialismu. Rádi bychom do muzea, kde má údajně být figurína vojvody Štěpána Velikého, který kdysi pozvedl slávu Moldávie, ale hlavně také podoba mladého knížete Bogdana, manžela valašské princezny Ruxandry zvaného Jednooký a Kulhavý. Ať už tam ale jsou nebo nejsou, je pondělí, a tudíž ve všech muzeích světa zavírací den. A my musíme dál do Drohoie, takže bohužel neuvidíme nic.
Krajina se změnila už dávno – místo rozervaných ostrých transylvánských skalisek a hor, se všude táhnou zvlněná políčka, různobarevná a malá jako čtverečky na sešívané dece. Nad nimi se zvedají kulaté zelené kopečky a podél cest ubíhají chaloupky jako dekorace k historickému filmu: doškové nebo šindelové střechy, ploty ze spleteného proutí, maličká okénka a zápražíčka pro pohádkovou stařenku, vozíky s koňmi, pasoucí se krávy a kozy…
Zastavujeme u řeky Siret, na louce u starosvětského mostu s železným zábradlím a zdobenými kamennými pilíři, tak nízkými, že se na ně dá dosáhnout ze země. U protějšího břehu se koupou místní a je jasné, že sem přijíždějí na celý den ani ne tak za zábavou jako za vážnou prací. Táhnou za sebou vozíky vrchovatě naložené pestře tkanými koberci a koberečky a na kamenité, písčité kose je svědomitě perou a rozkládají. Někteří si dovezou i dřevěné lavice s plechovými dřezy, postaví je doprostřed mělké řeky, a drhnou veškeré vybavení své domácnosti. Snad jako by chtěli vyvrátit obecnou představu nepoučených nebo přímo hloupých o tom, že Rumuni jsou „špinavý cikánský národ“, visí u každé sebechudší polorozpadlé chaloupky, spousta sušících se koberců na plotě a zahrádky jsou plné rozevlátého prádla. Mimochodem – kdy jste naposledy doma čistili koberce? A ještě mimochodem – to prádlo běžně volně visí i ve městech na dvorcích a pláccích mezi činžáky. Schválně si tipněte, jak dlouho by tam vydrželo v naší „civilizované“ zemi - hodinu? Dvě? Nebuďte optimisté…
Kolem našeho tábora projdou dvě krásné Cikánky v pestrobarevných sukních až na paty a vyšívaných halenách. Takhle se u nás chodí na romské festivaly, jenže tyhle nádherné holky, které zaplaťpánbůh dodnes smějí se svým kmenem kočovat a nikdo je nenutí žít v paneláku, jdou na dřevo, takže jsou evidentně jenom v „pracovním“. Zamáváme jim a skoro litujeme, že se se svými vozy usadili tak daleko, že na ně nedohlédnem.
Danko s Brankem nás tiše opustí, a když se nevracejí několik hodin, je jasné, že pokud neodjeli s Cikány, vydali se na pěší túru do nejbližší hospody. Když se vrátí, vyprávějí, že v oné hospodě hrála krásná hudba – pravý rumunský folklór, divoké rytmické tance a cikánské lkaní… „Rukama nohama“ požádali majitele, zda by jim kazetu nezkopíroval, že prý by ji moc rádi měli. Ten dobrý muž to okamžitě udělal – a potom jim dal originál, zatímco sám si nechal kopii. Na protesty, že si to přece nemůžou vzít zadarmo, neochotně vyslovil cenu – v přepočtu asi 19 korun českých…
To ale zatím netušíme, co nás ještě dnes čeká. Když se Walter s Elgyn odeberou k půlnoční koupeli do řeky, zaslechnou zoufalé kotěcí mňoukání. Ve dne jsme viděli pár koťat, ne starších než dva měsíce, na protějším břehu, ale netušíme, co se tam může dít. Danko svítí baterkou po mostě, protože si myslí, že tam snad jedno z koťat uvízlo. Není tam nikdo. Po chvíli se ale zoufalé zmáčené klubíčko drápe na rozbahněný břeh z řeky!!! Všichni jen zírají a nikdo nechápe, co se děje. Tříbarevný kocourek, který se k nám už jednou chtěl přidat a kterého jsme rázně zahnali zpět k sourozencům, se prostě rozhodl prosadit svou. (Dankovi, který na něj při tom zahánění poměrně věrohodně hulákal: „Já mám doma dva psy a ti žerou kočky!“, evidentně neuvěřil.) Když s námi nemohl ve dne přejít po mostě, přeplaval v noci poměrně širokou (každopádně na chrousta zvíci patnácti centimetrů) a prudkou řeku. Jeho odvaha je vzápětí odměněna usušením u ohně a pořádnou porcí jídla, na kterou se hladově vrhne. Suchý a nakrmený zaleze se svými zachránci do spacáku (do rána nás vystřídá všechny) a považuje první etapu své nové kariéry za zahájenou.

Den pátý
Dnes se tohle místo píše Dorohoi a ze středověké vsi pánů z Drohoie se změnilo v neutěšené město s přízračnou sochou po zuby ozbrojeného vojáka před radnicí. Kousíček, přímo na dohled od centra, se krčí něco, co nejdřív považujeme za trosky domků k demolici, ale co se při bližším pohledu ukáže být cikánskou osadou! Kdo někdy viděl záběry slovenských cikánských vesnic, ví, o čem mluvím, jen je potřeba si to všechno představit pár metrů od kaváren, bank a samoobsluh… Zblízka to vypadá jako výjev z historického filmu: těsně na sebe nalepené, shrbené domečky bez okenních skel, chatrče s polovinou střechy a dřevěnými schůdky na vnější stěně, bludiště uzoučkých uliček, kůlen a chlívků, cesty plné bláta, hnoje a slámy, nahé děti, koně, prasata a kozy… A přesto se tam dá žít, a možná (či spíš určitě) důstojněji než na hlavním nádraží v Praze…
Na návrší na okraji města vidíme vyčnívat věžičku kostela, a protože právě tam se ve středověku nacházela panská tvrz, vydáváme se k ní. Kostel je pod lešením a evidentně prochází rekonstrukcí, aby mohl dál sloužit svému účelu. Kolem celé fasády se táhne pás barevných kulatých kachlů s erby. Zelený drak s knížecí korunkou je povinnou úlitbou tehdejšímu vládnoucímu rodu Draculů (něco jako státní vlajka na dnešních oficiálních budovách), přestože tehdejší „předseda vlády“ Miha z Drohoie svého nejvyššího pána moc nemiloval. Jeho vlastním erbem pak byla býčí hlava a znakem jeho ženy Sofie, za svobodna z Ibanešti, dvouocasá mořská panna. Ze samotného hradu zbyla jen jediná kulatá věž s širokým gotickým základem a maličkými okny. Škvírou pod zamčenými dveřmi zahlédneme kousek kamenné podlahy. Táhne odtud divný, syrový chlad jako připomínka všech neblahých věcí, které mladičká novomanželka musela od svého nerudného majetnického manžela snést.
Obcházíme rozsáhlý pozemek, zarostlý stromy a místy zavalený zříceným kamením, abychom se podívali, kudy vedly hradby pánů Drohoie a jak velké celé jejich sídlo bylo. Sedíme na lavičce u „hradní studny“ s plecháčkem a přemýšlíme o vině a usmíření. Nad hlavou nám krákají a přeletují obrovská hejna vran, houfují se a shlížejí na nás dolů, jako by nám chtěly přes propast věků připomenout, že tehdejší paní Sofie, bylinkářka a čarodějka, natožpak Sofie dnešní, už dávno není poddanou zdejšího pána, nýbrž Veliké Matky, Bohyně, která bdí nad všemi čarodějkami a vědmami a jedno z jejích jmen zní Černá Vrána…

Den šestý
Ráno usoudíme, že máme dost času, abychom si udělali zajížďku až do nejzazšího cípu Moldávie a podívali se, co zbylo ze Sofiiny rodné tvrze Ibanešti. Podle mapy se zdá, že je to snadný výlet, pár kilometrů okresky, ale skutečnost je jako obvykle jiná. Podivně si zajíždíme a krokem kodrcáme nekonečnými vymletými prašnými cestami bůhvíkam. Je vedro a trvá to neuvěřitelně dlouho. Konečně přijíždíme do vsi a před krámkem s výmluvným nápisem Magazin Mixt, vystoupíme. „Cetatea Ibanesti? Castel?“ zkouším se svou chabou rumunštinou vyptávat na směr starousedlíků. „Zřícenina Ibanešti? Tvrz?“ kroutí hlavou jeden z nich. „Kdepak, tady nic takového není.“
„Já vím, co myslí!“ vyletí najednou někdo jiný, a hned začne organizovat. Nějaký jeho známý prý sedne do mašíny a pojede před námi, protože sami bychom to nejspíš nenašli. Když následujeme omlácenou dacii další desítky minut stylem „za humny doleva a u křížku přes potok“, je nám jasné, že bychom to určitě jakživi neobjevili. A pak jsme na místě. Není to hrad. Ani tvrz nebo pevnost. Není to… nic, a přesto se nám zatají dech nad tím, jak je to velkolepé. Na návrší rozlehlém k nevíře se do daleka vrší jen zarostlé kopečky a valy provrtané hlubokými jámami, z nichž místní těží kámen ze zdí bývalé pevnosti. Ze zašlé slávy staré Ibanešti rostou domečky a kozí chlívky. Na dně jámy, ve které se pilně pracuje, zahlédneme kus neporušeného zdiva. Jeden z vesničanů se vydrápe ven a v úmorném horku nás i s naším průvodcem z mašíny vytrvale doprovází po celé rozloze bývalé tvrze. Z nejvyššího ostrohu, kde se kdysi tyčily dvanáct metrů vysoké a čtyři metry široké hradby, je vidět až na hraniční lesy Ukrajiny. V rozpáleném vzduchu se chvěje sladká vůně bylin a dávné slávy… Až přijedeme příště, uložíme se tady na noc. Na hradbě zapálíme tři hromady klestí, aby zas po letech zaplály strážní ohně Ibanešti, kdysi brutálně zmasakrované a vypálené Turky, a budeme naslouchat nočnímu šepotu hlasů, vyprávějících o hrdinství a slávě, o smrti a o věčnosti…
Řidič mašíny nám pak natrhá kytici lučního kvítí, kdežto děda, co dobýval kámen, se rozhodně ho ještě předčít. Rozběhne se domů, načež se vrátí a obdaruje Sofii obrovskou kytkou zahradních lilií. Kromě toho jí přinese dar největší: kus zkamenělého dřeva, zkamenělého srdce Ibanešti… Z hluboké studny s vědrem na rumpál, jejíž majitelé nám přiběhnou odsunout plot (nikoli nám ho zavřít před nosem, jak jsme se domnívali) a popovídat si s námi, si nabereme ledovou vodu z hloubi skal a vyrážíme směrem na Brašov. U města jménem Rumun – tedy Roman – kde se řeka Moldova stéká s řekou Siret, sjíždíme k vodě.
Siret je ovšem pořád s námi, i když teď samozřejmě nemyslím řeku, ale kocouřího hrdinu, uprchlíka a plavce, jehož jsme po „veletoku“, který překonal, pokřtili. Pojede s námi až domů, protože taková cílevědomost se často nevidí ani u lidí, natožpak u stvoření velikosti a váhy rukavice. Od prvního probuzení mezi námi se stal právoplatným členem Transylvánské společnosti. Všechny pozdravil, nasnídal se, umyl a nasedl do auta. Při prvním zavrčení motoru malinko nejistě zvedl hlavu, ale když viděl, že nikdo z nás v hrůze neprchá, zase ji v klidu položil a - usnul.
Říční břeh, který si vybereme k noclehu, by vyhrál soutěž romantiky: doširoka rozlitá kroutící se řeka, lesíky a hájky, a na druhém břehu mírná stráň, kde zpod kudrnatých korun stromů vyjíždějí hrkotající povozy s tryskem se ženoucími koňmi, aby zase zmizely v měkkém nafialovělém letním šeru. Černobílá toulavá fenka se stejně zbarveným potomkem se na nás přijde opatrně podívat, a když pochopí, že „mluvíme psí řečí“, začne si s námi hrát jako nejrozmazlenější domácí pes. Zblízka už ale romantika našeho nového tábora poněkud vybledá. Walter s Elgyn, kteří se ponořili do řeky jako první, si místo večerního mytí užívají „bahenní lázně“ a nadávají. Branko kleje ještě víc, protože vězí v bahně až po kolena a nemůže z něj vytáhnout botu. To by ale ještě nebylo to nejhorší. Daleko strašlivější je nájezd nepřítele. Komáři, kteří to zatím tak trochu zkoušeli, najednou zmobilizovali všechny síly a vrhli se na nás tak a v takových houfech, že nás přiměli k nedůstojnému, zato bleskurychlému ústupu. Naskákali jsme do Avie a vyrazili odtud, jako bychom měli v patách celou sultánovu armádu.
Prcháme nocí a cestou nahlížíme do oken chalup se svatými obrázky a vyřezávanými policemi, do otevřených dveří vesnických náleven osvětlených jedinou holou žárovkou, pod níž stojí jen jeden stůl a pár železných židlí, na dvorky s blikavými lampami, kde hospodáři vypřahají unavené koníky a nosí vodu… Před námi cválá jezdec na koni, žene svého hnědáka pod sedlem po krajnici, nad hlavou točí honáckým bičem a bílá halena mu svítí ve tmě, jako bychom opravdu projeli magickou hranicí a ocitli se v patách spěšnému poslu mířícímu se zprávou k některému z hradních pánů…
Nocleh v bludišti kozích cestiček a hájků o kus dál je neklidný a moc toho nenaspíme.

Den sedmý
Ráno nás probudí cinkající stádo dlouhosrstých koz všech barev, následované umolousaným dědou, který se loudá za nimi a píská jim podivné melodie. Po chvíli už pokračujeme cestou na Brašov. Je horko a projíždějící auta zvedají oblaka prachu. Moldavské kulaté vršíčky se pozvolna mění ve vyšší, ostřejší skalnaté srázy Fagaraše s pramínky běžícími z úbočí dolů na silnici. U jednoho si nabereme vodu a sešplháme dolů k syčícímu potoku, plnému velikých kulatých kamenů, kde se umyjeme.
Brašov je jedno z mála rumunských měst, které si uchovalo tvář. Náměstí se sice pokouší tvářit se „světově“ a honosit se předraženými obchody se suvenýry a rádobyitalskými pizzeriemi, ale jen o kousíček dál už se v uličkách tísní staré, oprýskané, nahnuté domy s železnými balkonky, v jejichž okapech a na střechách roste tráva… Proslulý brašovský Černý kostel vypadá impozantně, ale raději ho po dláždění z kočičích hlav jen obcházíme, než bychom vešli dovnitř. Do domu Božího se totiž platí vstupné jako na nějakou atrakci. Ne že bychom onou v podstatě směšnou částkou nedisponovali, ale nějak se nám z principu nechce podporovat ty, kdo ostudně zapomněli na biblické vyhnání penězoměnců z chrámu. Raději necháme pohledy klouzat po vnějších pilířích, lomených oknech, kružbách a zdech z tmavošedého kamene a v duchu si představujeme, čeho všeho byl tenhle mlčenlivý gotický velikán svědkem.
Díval se, když se zde roku 1447 brašovský kastelán klaněl až k zemi a slavně vítal nového šestnáctiletého knížete Vlada, a shlížel na to, když tentýž kníže Vlad o několik let později nařídil na rynku narazit na kůl vzbouřené saské kupce a měšťany…
Dnes je Brašov podivnou směsicí komerčního turistického centra a byzantské bizarnosti. V přízemí rohového domu je irský pub, který vyhlíží spíš jako starý anglický klub s obrovskými koženými křesly a pohovkami, zlacenými rámečky a lampičkami, s novinami ve staromódních držácích a zčernalým dřevěným obložením na stěnách. To by samozřejmě nebylo nic tak divného, kdyby celé restauraci nechyběly dvě vnější stěny a nebyla tím pádem z ulice kompletně otevřená jako zmenšený model na nějaké výstavě interiérů… O kus dál kdosi provozuje pohřební službu a na chodníku, tak úzkém, že se dá projít jen s obtížemi, vystavuje naleštěnou rakev s bílým saténovým vyložením. Bela Lugosi by byl nadšen a my jen litujeme, že máme v autě tak málo místa…
Navečer dojíždíme do Zarnešti, našeho nejoblíbenějšího rumunského tábořiště. Nikdo neví, v čem přesně spočívá kouzlo tohohle místa – krásných řek, zátočin a kopců je tady přece bezpočet – ale jisté je, že úplně stejně uchvátí každého nového příchozího. Jako by se tu zastavil čas a mezi nespočetnými povozy jezdícími sem a tam, do vsi a na louky plné sena, se měl co chvíli prohnat jízdní posel na zpěněném koni, anebo od Branu, který je vlastně jen za kopečky, přijet na své utajené vyjížďce bez družiny hradní pán…
Slunce zapadá za hřbety Fagaraše jako dřív a temnící útesy vypadají stále víc jako silueta odpočívajícího draka. Noc je studená, plná větru a hvězd; spíme hluboce a klidně v šeptající náruči Fagarašských hor…

Den osmý
Ráno je zima a nízké slunce pořád nemůže vyhlédnout za hřebeny. Voda je ledová a prudká, zmrazí nám v žilách krev, aby ji vzápětí divoce rozproudila – a takový je celý zdejší kraj: nejdřív tě zamrazí až v kostech a pak ti pod srdcem založí oheň, který už nikdy nevyhasne…
Svítá a od vsi se na strmé kopcovité louky rozjíždějí desítky povozů. Hospodyně v šátcích a dědkové v zprohýbaných hučkách a černých vestách, koníci drobní a často zapřahaní jen do potrhaných zauzlovaných hadrových popruhů místo do postroje, ale každý s velikým jasně červeným střapcem na ohlávce, pradávným prostředkem proti uhranutí. Je čas hříbat, skoro za každým vozem běží malé nohaté stvoření, některé jen klopýtavě následující mámu, jiné zběsile poskakující po kolem.
Opouštíme tábořiště u řeky a odjíždíme na Bran, abychom se zase nechali ovanout dechem dávné slávy. Tržiště pod hradem je plné turistů a prodavačů nabízejících neuvěřitelnou směsici nesmyslů od umělohmotných zubů přes dětské meče, otvíráky, popelníky, příšerné svetry a ještě příšernější trička. Časy pokojné samoty na hradě už dávno pominuly. Kromě houfů povykujících návštěvníků přibylo signalizační zařízení, které při každém pohybu „za čáru“ protivně rumunsky dokola ječí, že je zakázáno dotýkat se vystavených exponátů. Dotýkat se jich za každou cenu nemusím, ale když se konečně ocitneme v legendární ložnici, sehnu se a do hlav obrovské vyřezávané postele, toho monumentu hrůzy a krásy, položím maličkou kytičku, jen ze tří lučních zvonků. Ještě se ani nestihnu narovnat a už se sem žene protivná dozorkyně, nerudná paní ve vzorkované halence, a s rozlíceným drmolením ji popadne a odnáší pryč. Nepochybně do odpadkového koše. Komu a proč taková věc může vadit natolik, že ji tam nemohli nechat aspoň do večerního uzavření, kdy by už stejně zvadla? Posedáme do arkýře v sousední malé hodovní síni a tvrdošíjně se do ložnice vracíme, kdykoli trochu zeslábne proud návštěvníků. Postojíme a odejdeme. A znovu. To už na nás dohližitelky hledí s podezřením a není divu. Skupině hlučných Američanů, jimž průvodce dělá divadlo spočívající v tom, že klepe na dveře a do škvíry pak huláká „Vaše Veličenstvo, smíme vstoupit?“ v knížecí ložnici rozhodně slzy netečou. A když, tak jen slzy hloupoučkého smíchu. Tomu nevědomému chlapci z cestovní kanceláře bychom sice mohli vysvětlit, že vládnoucí kníže se oslovuje „Milosti“, nikoli „Veličenstvo“, ale byla by to zbytečná námaha, a tak se raději ještě chvíli touláme po hradě a s úspěchem děláme, že pokynům o směru prohlídky ani trochu nerozumíme. Nahoře na věži, odkud kdysi vyhlížely stráže do krajiny, fičí vítr a okolní kopce napjatě vyhlížejí, jestli na ochozech nezahlédnou cíp korouhve, záblesk halapartny, nezaslechnou fanfáru trubačů…
Kaple knížete Mircei, do níž se maličkými železnými dvířky vchází z nádvoří, je jako obvykle uzavřená. Dovnitř jsme se dostali vlastně jen jednou a utkvěly nám v paměti prastaré zašlé fresky na zdech, vyřezávaná křesla a maličký, stísněný prostor. Kde tedy byla ona veliká krypta s hroby Waltera z Langley a jeho ženy Elgyn, a náhrobek, pod nímž – přinejmenším nějaký čas – odpočíval sám kníže Vlad? Walter – ten dnešní – logicky soudí, že pod zemí a že východ z ní sice musel vést do malé Mirceovy kaple, ale nutně musela mít ještě jeden vchod, už jen z toho prozaického, byť pochmurného důvodu, že tady a tak prudce pod zem by se s rakvemi nestočili… Se svým technickým mozkem (který obdržel ve své dnešní inkarnaci) odvodí, kudy by mohla podzemní chodba vést a neomylně míří dolů pod hrad. Vím, že jde správně, ale ani ve snu bych nevěřila, co nás čeká… Zatočí pod skálu, k dřevěnému domku se střechou pokrytou mechem. Dřív býval asi součástí nedalekého skanzenu, ale teď stojí dole u paty skály úplně prázdný a opuštěný. „Tady někde to musí být,“ tvrdí s nezdolnou jistotou. Jdeme se Sofií za ním a říkáme si, že logika a instinkt ho možná skutečně dovedou na místo, kde zastaví a řekne „Tady“ a my mu uvěříme, přestože po dávné kryptě už tam nebude ani stopy. „Tak tady,“ vydechne Walter a my zůstaneme doslova vryté do země. A to jsem myslela, že v Rumunsku, a zvlášť na Branu, už mě nemůže překvapit vůbec nic. Přímo do skály jsou zasazená ohromná půlkulatá vrata z těžkých vyřezávaných fošen, obkroužená kamenným obloukem, a za nimi vede do hloubi skal podzemní chodba. Staré veřeje jsou u pantů uvolněné a dole zeje veliká škvíra, ale přesto se nedá nic zahlédnout. Na to je tam dole příliš veliká tma. Vzduch, který odtamtud proudí, je ale tak ledový, že nám div nezmrazí krev v žilách. Je cítit podivnou, syrově studenou zatuchlinou – jako dech draka… Tiskneme se ke dveřím a dýcháme ho, nabíráme ho do plic, jako bychom si jím chtěli naplnit tepny, svaly, kosti… i duši. Tak tady, tady leželo kdysi vychladlé tělo čekající jen na magickou jiskru života. Nemůžeme se odtrhnout… Jako bychom ho objímali…
A tady také po letech spočinul sir Walter s lady Elgyn, jejichž kosti tam zřejmě odpočívají do dneška…

Den devátý
Po dopolední idylce s koupáním a povalováním u řeky v Zarnešti, kam jsme se předešlého večera vrátili, odjíždíme ještě jednou na Bran. Tentokrát už se ale netlačíme s turisty do hradu, procházíme jen tržiště a v záplavě kýče hledáme ukrytá zlatá zrnka. Elgyn dostane od Waltera darem nádherný turecký kinžál s širokou čepelí s rytinami draků, on sám si koupí bohatýrský korbel na míchané víno, občas se najde hezká věcička pro přátele, přívěšek, obrázek, a my dvě se Sofií nakonec zakoupíme každá jednu malou, nádherně zdobenou dýku, jako stvořenou k magickým rituálům…
Branským průsmykem, jímž se odtud vydávaly panské družiny stejně jako kolébavé kupecké vozy, pak odjíždíme dál do hor. Vesnice podél cest vystřídají horské samoty, osamělé chaloupky uprostřed ničeho, které v zimě musí sníh zavát až po okna. U silnice stojí „báby kořalečnice“ a nabízejí vynikající domácí pálenku. Zastavujeme a Branko s Dankem a se Sofií se vydávají smlouvat. Babky křičí, navzájem se haní a vychvalují jen vlastní zboží. Obchod je ale nakonec zdárně uzavřený a několik litrů pravé rumunské pálenice se stěhuje do útrob našeho vozu. Tohle není alkohol k bezuzdnému popíjení, natožpak pití na snobské večírky; tenhle ostrý, horký dech hor zahřeje v zimě, i kdyby mrazilo jen ze stesku a opuštění, pohladí po jazyku i po duši… Nikde jinde už jsme pak babky s pálenkou nepotkali, přestože bychom byli s radostí dali vydělat i jiným. Obchodování podél cest tady sice všude kvete, ale je jaksi podivně rozdělené. Tak jsme třeba projížděli „chlebovou vsí“, kde byly před každým domem pod poklopem vystavené bochníky chleba, „košťatovou vsí“, kde stály a visely navršené stohy košťat.
Po silnici proti nám se zničehonic žene vyplašené, k smrti vyděšené hříbě, které se nejspíš polekalo kouřících náklaďáků a slepě se rozběhlo od mámy bůhvíkam. Řítí se prostředkem přímo proti našemu autu. „Stůj!!!“ křičíme uvnitř zděšeně a bezmocně, ale Walter je starý profík a za volantem to zvládá stejně dobře jako kdysi v sedle. Bez problémů zastaví, aniž by se komukoli cokoli stalo, a počká, dokud neuvidíme, že si pro malého uprchlíka běží udýchaní šťastní majitelé.
Odbočíme na Curtea de Arges a cestou, ve vsi jménem Berevoješť, sjedeme k řece, kde se na přilehlé pastvině pase stádo koní. Krásný kaštanový hřebec evidentně touží po hříbátku, ale chvíli trvá, než k tomu lesklou rezavou krasavici přemluví. Zvlášť když mu každý pokus překazí příšerně hýkající osel, který mu jeho příjemný úkol – stát se otcem všech hříbat z tohohle stáda – nejspíš závidí a s vřískotem se mu doslova plete pod nohy. Koupeme se v kamenité řece, v odpoledním slunci plné valounů zlata, a kolem nás tepou zem neklidná koňská kopýtka. Řeka má spoustu malých přítoků, průzračná voda skrytá v kudrnatém houští běží přes kulaté splávky po trávě a připomíná kraj elfí Roklinky… Velká řeka je ale botožravá. Walterovi serve a sežere pantofel, sotva do ní vkročí – marně ho s Elgyn dohánějí po proudu. Aby dostála své pověsti, hned nato se pokusí ukrást botu i Sofii. „Ať ti taky neuplave bota,“ směju se, když vidím, jak blízko k vodě si je staví. „Cože?“ praví dáma vstupující do lázně… pardon, do řeky. A jak se po mně otáčí, skopne si sandál rovnou do vln. Tenhle jsme ovšem zachránili. Z nevídaného počtu osamělých bot, povalujících se různě na v břehu nebo čouhajících z naplaveného dříví, jsme usoudili, že takový hlad tahle řeka zase mít nemůže, aby Sofie kvůli ní chodila bosá…
Maličká shrbená babička v šátku, celá v černém, která se belhá kus dál po cestě, se zastaví, zacloní si oči a pracně si přendá hůlku do druhé ruky, a to všechno jen proto, aby nám – zamávala. Pak se v poklidu šourá zas dál. Na takové věci se těžko zvyká. Když se k vám rázným krokem přižene chlapík s kosou, důrazně ukazuje na vás, na louku, na níž táboříte, a pak na sebe, neznamená to, jak jsme si mysleli, že máme hezky rychle vypadnout, protože ten pozemek je jeho. Znamená to pouze to druhé – že ta louka mu patří, a on nám to přišel hrdě „povyprávět“, nic víc. Když k vám přes dvě louky míří ženská v šátku, která právě přerušila hrabání sena, neznamená to, jak bychom v naší „civilizaci“ očekávali, že nám jde za něco blíže neurčeného vynadat. Přijde, usměje se a vysype nám do trávy košík jablek. A beze slova zas odejde. Houf výrostků vás pozdraví, cizí lidi vás pozvou do kostela a z čerstvě vymalovaných kapliček u silnic nikdo neukradne ani krajkové dečky kolem svatých obrázků, ani bankovky zatížené kamením. V legendě o zlatém poháru, který byl za knížete Vlada volně postaven, k dispozici boháčům i chudým, na roubení studně na rynku v Targovišti, aniž se kdokoli odvážil jej ukrást, důstojně pokračují hrnky a plecháčky stojící snad u všech pramínků a studní, co jich po cestě minem. Inu „cikánov“ a nevlídná země plná nebezpečí, jak mě poučil snad každý, komu jsem kdy řekla, kam jedu.

Den desátý
Kolem poledne dorazíme do Curtea de Arges, což v překladu znamená „dvůr na řece Arges“, přestože z knížecího dvora stojí už jen pár obvodových zdí, zarostlých travou poblíž kostela. Kostel sv. Michala, ve kterém se kdysi korunovala knížata, dodnes slouží jako svatostánek, ale na jeho fresky se tentokrát podívat nezajdeme. Na to nás příliš odrazuje naše stará známá přehorlivá průvodkyně, která stejně jako při minulých návštěvách postává u vchodu a vyhlíží turisty. Netoužíme po tom, aby nám hodinu francouzsky vykládala věci, které stejně dávno víme, chceme jen posedět ve stínu starých zdí a zavzpomínat na dny církevních svátků a slavností, na početné průvody, kostelní zvony, panské družiny, hostiny a ruch a smích, které tady kdysi zaznívaly. Dnes je tu jenom ticho, vůně rozpálené trávy a bzukot much v horkém letním vzduchu. Čas se táhne pomalu a sladce jako med a my se jen neochotně zvedáme, abychom zase vyrazili na cestu. Předtím ještě zajdem do zříceného kostela na nedalekém kopci, o němž historické spisy uvádějí, že je v něm prý pohřben blíže neurčený člen Draculova rodu. Kostel je zasvěcen svatému Mikuláši, což je v rumunštině Nicolas. Mohl by tedy tím tajemným spícím být mladý Nicolas Langley, zabitý kdysi v bitvě nedaleko odtud? Nad zarostlou dlažbou se naklánějí zubaté trosky zdí a z výklenků už dávno zmizely sochy, jen na okolních lavičkách se objímají zamilovaní – snad aby mladého rytíře v jeho samotě potěšili…
Ale my už míříme do vsi jménem Valea Luienache, kde máme domluvený nocleh u přítele Konstantina. Tomu ale zřejmě lehce přeskočilo, protože krásné prostorné molo u jezera, na jehož břehu bydlí a kde jsme už dvakrát všichni pohodlně, ba přímo přepychově spali, bůhvíproč celé zavalil šerednou hromadou sutě z bouračky. Sedět se dá jen na rezavých traverzách, a mělčinu, kde jsme se koupávali, hyzdí kamení, cihly a kusy železa. Jediný, komu se to líbí, je náš Siret, který zjevně soudí, že ta úchvatná prolézačka je zde instalována výhradně pro jeho kocouří potěšení. Lítá kolem a je mu úplně jedno, že ho každou chvíli někdo úzkostlivě volá, v hrůze, aby se v tom labyrintu nezatoulal. Navečer náš hostitel ovšem svolá obrovskou hlučnou oslavu, na niž se dostaví mládež snad z celého okolí, a repráky umístěné na balkoně jeho domu duní a řvou. Ječivá rumunská popmusic, námi hanlivě zvaná „nudle-nudle“ podle slov, která jsme kdysi zdánlivě zaslechli v jednom refrénu, se rozléhá po širém okolí tak hlasitě, že není slyšet vlastního slova. Chápeme, že to s námi myslí dobře, ale kolem jedenácté s omluvou odcházíme. Inu, jiný kraj, jiný mrav, aneb jak pravil Gary Oldman v Coppolově Draculovi: „Naše zvyky nejsou vaše zvyky“, i když bych vsadila boty, že zrovna tyhle zvyky nemyslel…

Den jedenáctý
Ráno se jenom rozloučíme s Konstantinem, jeho ženu Lianu kvůli tomu někdo evidentně vytáhl z postele. Přesto běží do sadu natrhat nám švestky a jablka a zahrne nás nejrůznějšími dárky: porcelánovými soškami, staromódní ozdobnou kabelkou, růžovou pletenou šálou. Konstantin je prozaičtější a praktičtější: obdaruje nás obrovskou lahví své vlastní vynikající pálenky, které po jejím tvůrci už tradičně říkáme Konstantinka. Skupinové foto, poslední objetí, poslední zamávání a odjíždíme. Míříme vzhůru do hor, klikatící se silničkou mezi vesnicemi. Jedna z nich nás láká víc než jiné, a přestože o ní už dávno víme, ještě nikdy jsme do ní nezajeli. Arefu. Kdysi maličké dřevařské hnízdo v klíně hor se ve středověku proslavilo natolik, že na to dodnes nikdo nezapomněl. Když Turci zaútočili na Draculův hrad Poenari, na nějž pálili z děl zakopaných na protějším kopci, utekl kníže Vlad i s těmi, které měl ochraňovat, podzemní chodbou právě do Arefu. A zdejší chudí zemané prokázali neobyčejný důvtip, když jeho koně okovali obráceně, čímž zmátli pronásledovatele tak, že beznadějně bloudili po okolních lesích. Za to jim kníže daroval půdu, na níž žili, a protože zrovna neměli nic lepšího po ruce, sepsal svůj darovací dekret na zaječí kůži. Slavnou zaječí kožku prý v Arefu uchovávali, svinutou v pouzdře, po staletí, a správce zdejší památkové péče vážně tvrdí, že zmizela až v dobách druhé světové války. Dnešní Arefu je poklidná vesnička, roztažená po kopcích, kde vládne ospalý nedělní klid. Porozhlédneme se po návsi, posedíme na mezi u kapličky. Před jedním domem stojí nasedlaný kůň, pohladím ho a zalituju, že na něj nemůžu nasednout, pobídnout ho do cvalu a hnát ho strmými skalnatými pěšinkami výš a výš, až k bráně Poenari. Ale i kdybych mohla, ty dávné cesty po kopcích už dávno zarostly a bránu už by mi dneska taky nikdo neotevřel…
Navečer se usadíme u řeky, ale teď už to není ledajaká řeka, nýbrž legendární Arges, která od nepaměti obtéká Poenari. Na náš vkus je ovšem kolem příliš mnoho výletníků, kteří tu stanují, z otevřených aut si na plné pecky pouští oblíbenou „nudlovou“ hudbu a rozsévají kolem sebe hromady nepořádku. Jdu se porozhlédnout po okolí, když se pod jedním stromem zvedne psí silueta. Psí? Spíš vlčí. Šedivá zkosená hlava, natažený krk, silné tlapy… Bylo by to možné? žasnu v duchu. Může tohle být dospělý „Vlčíček“, polovlčí štěně, které se s námi seznámilo přede dvěma roky na několik kilometrů vzdáleném tábořišti? Tenkrát byl malý, divoký, vyděšený z hrozných tvorů zvaných lidi, ale zvědavý až běda. Teď se na mě dívá dospělé, svalnaté vzrostlé zvíře. „Vlčíčku…“ vydechnu. „Jsi to ty?“ Zakroucená oháňka se divoce rozvrtí a Vlk se nadšeně rozběhne, jako bychom se rozloučili včera. Objímám ho a hladím, prsty se mi boří do husté stříbřité srsti. „To je Vlčíček!“ volá Sofie a svolává všechny, aby se pozdravili se starým přítelem. Vlk mezi nás spravedlivě rozdělí svou přízeň a pak nám představí své dvě kamarádky – i když to možná bude spíš přítelkyně a jejich společná dcera, je přece už dávno dospělý… A najednou je všechno zase jak se patří – přiblížili jsme se k Poenari a máme svou vlčí smečku jako dřív.
Noc je hvězdnatá a větrná, vichr fičí tak silně, že z klády, která v ohništi doutná až do rána, vyletují do tmy sršivé roje jisker jako ocas komety. Nemůžu spát. Na to jsme už příliš blízko, na to už příliš naléhavě volá hlas hradního pána. Už brzy…

Den dvanáctý
Ráno se mělkým korytem Arges brodí krávy, které jsou evidentně zvyklé tudy chodit každý den. Už méně zvyklé jsou ale nejspíš na slečnu v růžových obepnutých kalhotách a růžovém tričku, která se se svými protivně hlučnými přáteli kolem jedenácté večer usadila těsně za námi. Pustili příšernou ječivou hudbu, postavili stan a přišli si na nás posvítit baterkou, kohože to mají za sousedy. Moc příjemné. Teď je ale ráno, děvenka stojí uprostřed mělké řeky po kolena ve vodě a vyděšená stádem krav nesmyslně poskakuje, mává rukama a ječí. Krávy zpomalí, potřesou rohatými hlavami a rozvážně se vydají na břeh – bohužel přímo na stan, kam je slečna svým počínáním dokonale nasměrovala… Smějeme se nahlas a dlouho, přestože nezvaní sousedi na nás škaredě zahlížejí.
Odpoledne se rozloučíme s Vlkem a jeho přítelkyněmi. Hrajou si s námi, jako by všichni byli ti nejrozmazlenější městští pejsánci, a moudře poslouchají naše dobré rady. Nejspíš u nich opravdu požíváme nějaká privilegia, protože za celou dobu se k tábořišti kohokoli jiného (pár jich tam u řeky bylo) nepřiblížili ani na sto kroků, natožpak aby na sebe dali sáhnout. Inu, jak říkáme: vrátili jsme se, i když jen na chvíli, jsme doma, a tak je s námi i poenarská vlčí smečka. Mluvíme stejnou řečí… my i oni… odjakživa…
Poslední pohlazení a vyrážíme o kus dál podél toku Arges, až k místu, kde se na hřebeni pod nebesy konečně narýsují hradby Poenari. Castro Arghis, Castel Dracula, Dračí hnízdo či kolik mu vůbec dali jmen, nám strmí nad hlavami, stejně nádherné, nedobytné a tajemné jako dřív. Dnes ještě nahoru nepůjdeme, ještě chvíli si budeme užívat stříbřité rozběhnuté Arges a jenom se dívat, obracet pohledy vzhůru, sledovat oblaka pomalu plynoucí nad zubatými ochozy a snít… Dokonce také vytáhneme zbraně, které si s sebou letos poprvé vezeme z Čech, a Walter se učí ovládat svůj obří obouručák. Proti mému lehoučkému jednoručnímu meči je to katovské železo, ale nakonec se přece jen nějak „pobijeme“. Na břehu už dávno hoří oheň z obrovských silných klád, které Walter sekerou vlastnoručně pokácel v lese a se dvěma zbylými „rytíři“ přivláčel přes řeku, když se u nás zastaví tři mladíci. Jsou to Češi, nejspíš vysokoškoláci, kteří se toulají po horách. Shora ze silnice viděli naše auto, a tak seběhli dolů na kus řeči. Nechají si prý u nás věci a vyběhnou se podívat nahoru na Poenari. Jsou ale zpátky v rekordním čase a těžce zklamaní. „Nic tam není,“ povídá jeden z nich (bůhví, co by chtěl, aby tam bylo). „Jen samý nový cihly,“ dodává znechuceně jeho přítel. Nedá mi to: „Ty cihly jsou z přestavby kolem roku 1450. Vlad tenkrát dal přistavět další pás hradeb a zdvojenou cihlovou zeď. To je historicky zdokumentováno,“ povídám. „Jo?“ nato ten mladý muž. „Moc starý ale zas nebudou.“ (A tož tak, jak říkal staříček Pagáč.) „Nechcete kafe?“ vloží se do toho moudře Sofie s tématem, kterému snad budou schopni porozumět. Rozumějí. A zatímco si ho vychutnávají, Walter jim vpálí přímo: „Pánové, jestli tady chcete spát, uložte se prosím co nejdál od nás. Nejlépe až tam.“ Ukáže o kus dál na protější břeh. Riskuje sice, že budeme vypadat jako blázni, ale všichni máme dosud v živé paměti děvenku, která nejdřív oplakala ztracený křížek a kterou ráno její přátelé vedli k vodě a skláněli jí hlavu, aby neomdlela. A to všechno jen proto, že se na stejném místě uložili na noc příliš blízko. Dnešní noc vedle nás už by vůbec nebyla dobrá… síla Poenari je veliká a stín hradního pána dopadá do daleka…
Horolezci vše slíbí (evidentně v domnění, že se bojíme, aby nás nerušili hlukem) a dušujou se, že jsou tak zničení, že hned padnou a budou spát. Jenže nakonec se až tak daleko neodsunou. „To není dobré,“ hučí si Walter. A má pravdu. Celou noc slyšíme tlumený hovor a je nám jasné, že mladí pánové jaksi nemají klid. Komu by se ale chtělo povídat jim o věcech, které zahlédneš jen na pomezí spánku, o láskách sahajících přes staletí, o síle věčnosti a prokletí krve? Na Poenari přece „nic není“, tak co by jim mohlo rušit jejich spravedlivý sen?

Den třináctý
Ráno to vypadá, že je to den jako každý jiný. Naší koupelně, ledové a nádherné Arges, se nevyrovnají nejlepší designy světa, snídaně s výhledem na hory je taky dokonalá. A přesto celý den probíhá ve znamení horečných příprav a naše pohledy čím dál tím častěji zalétají tam vzhůru… Kromě toho, že dnešní noc strávíme ve zdech Poenari, se také na chvíli navrátí čas. Sir Walter vstoupí do hradních bran, aby se po staletích znovu oženil se svou milovanou lady Elgyn… Bláznovství? Hra na romantiku dávných časů? Skutečnost? Kdo může říct, kým jsme kdy byli a odkud se berou naše vzpomínky – ostré, dojímavé a jasné - na věci, které jsme v tomto životě rozhodně neprožili? Jedno je ale jisté: Na Poenari se dnes večer koná svatba.
Slunce konečně začalo šplhat dolů a my jeden po druhém odcházíme. Danko s Brankem jdou první, aby jako za starých časů, uvítali na hradě hosty. Pak přicházím já se Sofií a po nás, jako poslední, budoucí novomanželé. Walter, opásaný řemením se svým legendárním obouručákem, vypadá impozantně, zvlášť když se v bráně předpisově hlásí titulem i rodovým jménem a tasí meč k rytířskému pozdravu hradnímu pánu. Elgyn v tureckých kalhotách a dlouhém kazaku z bělostné krajky se ho drží za ruku. Na oddavky je ale ještě dost času, z pochopitelných důvodů až do setmění… Sofie, tentokrát v úloze oddávající, má tak dost času obléct si své historické šaty, nasadit čelenku s drahými kameny a ještě naposled si přečíst svou řeč. Danko v bílé šermířské haleně se sice má zhostit role obřadníka, ale zatím se zdá, že by raději stál za kamerou… A najednou je všechno hotovo – brk u svatební smlouvy je přiostřený, na plochém kameni z Arges leží snubní prsteny a stříbrné čelenky s erbem Langleyů, které si snoubenci vymění hned po prstenech… Slunce už konečně zapadlo, sklouzlo za rozeklané úbočí Vlčího zubu jako dřív. A prázdné místo za zády snoubenců, místo pro hosta nejváženějšího a čestného svědka, najednou není zdaleka tak prázdné jako bylo ještě před chviličkou… Sofie začíná svou řeč a na temnící nebe pomalu vyplouvají první hvězdy. Manželský polibek a po něm požehnání – zemí, ohněm, vzduchem i vodou – a pak už se lord Walter obrací a na odchodu z Malé hlásky, která se pro nás změnila v obřadní síň, v pokleku vzdává hold knížeti a pánu téhle země, stejně jako srdcí nás všech… Je po oddavkách a přišel čas na hostinu! Sklenka s rudým vínem, v houstnoucí tmě tmavým jako krev, která koluje mezi námi, na sobě nese zlatě vyvedené jméno našeho hostitele. Po laně, které si zvlášť k tomuto účelu přivezl s sebou, Walter pak sešplhá dolů do věže. Práh před knížecí ložnicí, pod lomeným obloukem vchodu, dnes už vede do prázdna, podlaha se dávno propadla a ze zdí trčí už jen zbytky trámů. Zato podlaha komnaty pod ložnicí se dochovala včetně podstatné části gotické dlažby, pravidelných cihlových šestiúhelníků, sexagramů – šest je aspektů, z nichž se skládají světy: čtyři živly a říše viditelná a neviditelná… Do výklenku před ložnicí někdo postaví černý železný svícen. Plameny rudé svíce se plazí po nerovnostech stěn a ozařují kamenný oblouk vchodu tak, že se v nás zastaví dech. Ta zhmotnělá vzpomínka až bolí, jako by se užuž měly otevřít dveře, plamínek zakolísat v průvanu a do nádvoří zavolat známý hlas…
Pomalu a v tichosti se rozcházíme. Sofie ulehne v nejzazším cípu západní hradby, tam, kde bývaly její pokoje, Branko jako správný rytíř se uloží na nádvoří, Danko někde poblíž a já si ustelu u paty věže, hned za zdí, tam, kde je tráva hebká a zubaté zbytky zdiva mi strmí nad hlavou. No a Walterovi s Elgyn pro dnešek propůjčí svatební komnatu sám hostitel – k svatební noci ulehnou o patro níž pod ložnicí…
Nikdo z nás nespí, všichni otevírají oči do tmy s bušícím srdcem čekají, až se ozve ten zvuk. Ten, který tady slýchají skoro všichni, a který nám zalévá oči slzami lásky, kdežto náhodné návštěvníky vyděsí k smrti… Zřetelný a hlasitý zvuk blížících se kroků, dlouhých a pomalých, skřípění těžkých bot po kamení, tichounký cinkot ostruh… od hlavní brány, celým hradem až sem…
„Máme návštěvu,“ šeptá Walter své ženě a drží ji za ruku, protože ona jediná to ještě nikdy předtím neslyšela. A pak už padne půlnoc a každý z nás se propadne do náruče noci, tmy, šílenství, vášně a krve. „Singe este viata“, krev je život, a my se o něj s radostí podělíme…

Den čtrnáctý
Ne, to co mě budí z neklidného polospánku, těžkého a divokého jako celá tahle větrná, zběsilá noc na Poenari, nejsou hradní zvony… Chvíli mi trvá, než se ocitnu zpátky v přítomnosti a pochopím, že je to dunění hromu. Nebe se zatáhlo a začíná se dávat do deště, na temenech okolních kopců se válejí černošedivé mraky. Rychle se sbíráme, unavení a myšlenkami dosud bloudící v jiných světech; moc nemluvíme, ale tak je to tady vždycky – se svými láskami i běsy zůstává pokaždé každý sám… Hustě prší, když odcházíme, a na cestu nám vyzvání nebeský zvon. Dunivé hromobití rozechvívá šedivé, deštěm se lesknoucí hradby, burácí nám nad hlavami a svou velkolepou symfonií nás vyprovází z Poenari…
Moc toho nenamluvíme ani potom, když uhasíme oheň na břehu Arges, posledním pohledem se rozloučíme a začneme šplhat stále výš a výš do hor, kolem obrovitého jezera Vidraru až na hřebeny Fagaraše k ledovcovému jezírku Bilea Lac, odkud se naše cesta spustí zas dolů. Fagarašské štíty nás obklopí ze všech stran, úbočí tak strmá, že se zdá, jako by se na nich nemohlo udržet vůbec nic, a přece se tu a tam objeví salaš, horská samota, stádo ovcí jako vločky sněhu na zelené stráni. Klikatou cestu až pod nebesa lemují dřevěné kapličky a vzduch je čím dál tím ostřejší a ledovější. Na ledovci panuje vlezlá vlhká zima a sníh, těžká mračna se unaveně plouhají až k zemi, všude se válí mlha. To, co nahoře hrozilo sněžením, se cestou dolů změní v protivný, hustý, vytrvalý déšť.
Prší ještě večer, když zastavujeme u řeky ve vesničce, která je dnes v map zapsaná jako Vintu de Jos. Dřív ji ale znali pod jiným jménem… Castel Mic nebo Castelui – sídlo legendárního Marka z Hrádku.

Den patnáctý a šestnáctý
Po deštivé noci na panství pana Marka přišlo zatažené a chladné ráno, ale pršet už před chvílí přestalo. Vysokou mokrou trávou, která nás zmáčí po kolena, se plouháme ke zbytkům jeho sídla. Nezbylo toho z něj mnoho: trosky hlavní budovy, dvě patra věže a ohromná gotická katedrála, prázdná, vytlučená a polozřícená, už zdálky tak nepatřičná v maličké vsi, jako je tahle. Zbytky hradeb se táhnou dodaleka, v podobě přestavěných zídek vykukují dál a dál mezi domky, a dávají znát, jak ohromné tohle hradiště bylo. Dojde nám, že i násep, na němž u zakalené hnědé řeky táboříme, býval součástí Markova dávného opevnění, zatímco řeka tvořila gigantický vodní příkop. Na nádvoří, dnes obehnaném všelijak sdrátovanými ploty, se pase bílý kůň, jako poslední vzpomínka na stáda přenádherných arabů pana z Hrádku…
A pak už nás tu nečeká vůbec nic, jen cesta k maďarským hranicím a dál, po asfaltu mokrém vytrvalým deštěm, stále blíž a blíž současnosti a realitě… Z rumunsko-maďarských hranic ale máme strach. Hrozný. A konečně chápeme, jak se asi cítí ti, kdo pašují lidi přes hranice. Osůbka, kterou se chystáme načerno převézt v autě, sice patří k jinému živočišnému druhu než my, ale na tom, jak se zdá, vůbec nezáleží. Z představy, že by nám Sirínka objevili a vzali, se nám všem dělá špatně. Podle plánu tedy přijíždíme k hraniční kontrole už za tmy. Kocourka, kterého jsme přecpali a unavili divokými zápasy, honičkami a hrami, uložíme tvrdě spícího vpředu na podlahu, do nejzazšího rohu pod palubní desku. Elgyn sedí u něj a má za úkol ho v případě, že by se vzbudil, udržet na zemi. Já sedím vedle a dělám „nemocnou stařenku“ s dekou na kolenou – ta by mi samozřejmě v případě ohrožení sklouzla na zem… Kromě toho mám na sobě větrovku (nemocným stařenkám bývá zima), pod kterou by se – kdyby nám nařídili vystoupit a vyložit auto – jedno mrňavé kotě hravě vešlo. Rumunské hranice jsou v pohodě. Celníka nijak nezajímá, co vezem, domáhá se jen jakéhosi nesmyslného poplatku za to, že jsme používali rumunské silnice. S Maďary je to ovšem horší. Nerudný celník, příjemný asi jako zbrojnoš krále Matyáše, nařídí všude rozsvítit a vhrne se dovnitř se dvěma šroubováky, kterými všechno proklepává. Nahlédne do všech skříněk, i do lednice, prohrabe patro se spacáky. „Zbrojnici“ to jest tři meče a Elgynin ostrý kinžál pod nimi naštěstí neuvidí… „Vezete kořalku?“ ptá se komisním hlasem. „Neee?“ vrtí s bezelstným úsměvem hlavou Branko usazený přímo pod šesti litry rumunské pálenice. Konečně celník proleze úplně všechno (až na jeden temný roh pod palubní deskou) a neochotně mávne, že můžeme jet. Mít koně, pobídli bychom je do šíleného trysku, takhle jen Walter dupne na plyn. Sofie vypadá na smrt nebo alespoň na srdeční zástavu a skomírajícím hláskem si žádá hlt pravé rumunské kořalice… A zatímco o nás se pokoušely mdloby, „hledaná osoba“, jak Sirínka trefně nazval Danko, to všechno zaspala spánkem spravedlivých. Rumunsko-slovenské a slovensko-české hranice už prošly bez problémů, prosvištěli jsme je ve spánku všichni, bez kontroly a bez zdržení, což mě donutilo změnit názor na Evropskou unii. Doteď jsem si myslela, že není absolutně k ničemu, kdežto dnes už vím, že poskytuje dokonalé podmínky k ilegálnímu dovozu nové kocouří krve do České republiky. Zásluhy na tom, že se v okolí Havlíčkova Brodu, kde je dnes sídlo sira Waltera, začnou v budoucích letech rodit koťata s vynikající rumunskou krví „made in Siret“, prosím spravedlivě připište EU.
A to je pohádky konec. Všichni se šťastně navrátili, i když ne úplně celí, na to tady pokaždé zanecháme příliš veliký kus své duše… Ale kde jsme to vlastně byli? V zemi svých snů? Na obyčejné dovolené nebo na cestě časem? Kdoví…?