A pak už byly jen několikery hranice, protivní slovenští celníci a konec.Nebo začátek? Expedice 2001 skončila, ať žije Transylvania 2003. Král jemrtev, ať žije král!

Tam, kde se zastavil čas
(Expedice Transylvania 2003)

Nemám ráda klasické cestovní deníky, snad proto, že je neumím psát. Takové to: v sedm večer jsme dorazili do města toho, založeného roku onoho, odkud jsme v devět nula nula pokračovali tam a onam… Na cestách, a tím spíš potom, mi to nepřipadá podstatné, a tak mé zápisky z cest většinou představují nesourodou směsici postřehů a zážitků, často chronologicky zpřeházenou, z níž se jako ze zvlněné rumunské krajiny občas zvedají skály a pohoří dojmů, běží řeky a pramínky pocitů a toulají se koně mlhavých myšlenek. Ani tentokrát tomu nebude jinak.
Apokalypsy horký dech…
Současné Rumunsko je zemí protikladů. Zatímco vesnice jsou nádherně starosvětské, s hejny hus a kravami pasoucími se na každé mezi, se stařenkami v šátcích na zápraží a Cikánkami v nevídaně pestrobarevných krojích, města jsou ohyzdná, špinavá a bezútěšná. Až na pár výjimek vyvrátil šílený ceausescovský režim ve své megalomanii historická centra všech měst a městeček, zbořil je a vyryl do nich ohromné, šeredné rádobybulváry lemované ještě šerednějšími betonovými obchody, podivnými restauracemi či provozovnami bůhvíčeho, dnes většinou beznadějně zavřenými za šedými, osleplými výlohami. Úspěšně tak dosáhl toho, že všechna rumunská města vypadají skoro stejně, stejně zoufale, a v žádném z nich nezbylo skoro nic, na čem by oko spočinulo s potěšením. Obklopená obrovitými skelety prapodivných továren, chemickými provozy, betonovými monstry elektráren vyhlíží většina měst ve své šedivé, rozbité zpustlosti jako apokalyptická vize ze zvlášť pesimistického filmu o chmurné budoucnosti.
Jednou z mála výjimek je Sibiu, jehož nádherná náměstí spojená železným mostem a obklopená krásně zachovalými měšťanskými domy ze 14. a 15. století, se ani zločinec Ceausescu neodvážil zbořit. I tady ale zřetelně vyvstává rozdíl mezi „lidem městským“ a vesničany, tady v Rumunsku tak křiklavý a neuvěřitelný, jako by to snad byly dva rozdílné živočišné druhy.
Zatímco bezzubý stařík v neuvěřitelně špinavém svetru a umaštěné hučce, který o pár dní později hnal své krávy těsně kolem naší obytné Avie se usmíval na celé kolo a chtěl vědět, kolik je hodin, (záminka ke konverzaci), arogantní prodavačka v cukrárně odmítá vracet na větší bankovky, které nám dali ve směnárně. Prvnímu z nás se znechucenými grimasami drobné vrátí, u druhého rozhazuje rukama a cosi povykuje a od třetího už se odvrátí k místním, kteří přišli po nás, a víc si nás nevšímá. Protože je nás devět, vzdáváme to a vyklízíme pozice. Náladu si spravíme za rohem, u pouličního stánku se zmrzlinou, kde se mladá holčina našemu zmatenému počítání desetitisíců řehtá a v přepočtu sedmikorunové částky si ochotně nechá platit stotisícovými bankovkami.
Cikáni jdou do nebe
Jak se ale vzdalujeme městům a stoupáme výš a výš do hor, je krajina divočejší, nedotčenější a lidé příjemnější. Tady na vesnicích není chudoba ničím opovrženíhodným, ničím, zač by bylo potřeba se stydět. Každý chodí v tom, co má, kdo nemá na postroj, zapřahá koníka jen do provazů. Kdekdo na nás ovšem mává – děti i dospělí – a náš příchod do krámku s chlebem nebo jen prosté zastavení na návsi většinou vyvolá přátelskou „konverzaci“ anebo prostě jen hromadu úsměvů.
Ani Cikáni tady nejsou trpěnou a opovrhovanou menšinou jako u nás – ženské s havraními copy do pasu se ve svých křiklavě květovaných sukních nesou jako tanečnice. Barevné haleny, rudé stuhy, červené punčochy…
Cestou míjíme jejich tábor – vypřáhnutí koně, hubení ale naleštění, se pasou, vozy s kulatými plachtami stojí kolem ohně a mezi tím vším se míhají pestré sukně. Ne, ač je to neuvěřitelné, skutečně se tady nenatáčí film. Je to život. Takový, o němž ve svých sterilních městských domácnostech víme už jen velmi málo, jaký už si jen stěží dokážeme představit, ale který kdesi hluboko v nás vyvolává mrazení v zádech.
Po chvíli je potkáváme znovu – to už mají zapřaženo a odjíždějí, táhnou zase jinam, bůhvíkam, růžovým rumunským podvečerem, pět šest sedm vozů a na kozlíku kníratý osmahlý kočí s kloboukem, černou vestou a frajersky vyhrnutými rukávy bílé košile. Některé vozy vezou náklad nasekané trávy, na ní se povalují šťastně špinavé děti, vzadu na prknech se veze pes. Máváme jim ze všech sil, šťastní a smutní z bůhvíčeho – z toho, že oni vědí a my už ne? – a oni odpovídají, blýskají zuby a zdraví nás, dokud jim nezmizíme za obzorem.
Pevnost Fagaraš
Obrovitý kamenný masiv středověké pevnosti, s vysokánskou hradbou, střežený bytelnými věžemi, o který se dřív vedly zuřivé boje, dnes stojí uprostřed poklidného městečka, v jehož parcích staříci hrají jakousi deskovou hru a na tržnicích se prodává nejnemožnější, u nás nevídané zboží, jako jsou příšerně vzorované sedačky do obýváku nebo dokonce náhrobky z umělého kamene! Pevnost sama však vypadá impozantně ještě dnes, v pálícím slunci a obehnaná vodním příkopem, na němž mírumilovně kotví uvázaná pramička. Brána z dubových fošen je dokořán a celý spletitý komplex opevnění, valů a ohromné vnitřní citadely je jako většina zdejších historických objektů volně přístupný a nehlídán.
Už zvenčí vyhlíží pevnost nedobytně, ale teprve když vejdeme do jejích zdí, zatají se nám dech. Pokud by se snad někomu podařilo ztéci vnější hradby – což se při jejich výšce a hladké zdi už samo o sobě jeví nemožné – zdaleka by se ještě neocitl v dobyté pevnosti. Stál by před dalším, snad ještě nedobytnějším pásem hradeb, a pokud by nějak překonal i ten, čekaly by ho ještě nedozírně vysoké zdi vlastní stavby, citadely téměř bez okének a bez výstupků ve zdivu. Jelikož ale doložená historie praví, že kníže Vlad při jednom svém tažení proti vzbouřeným bojarům, kteří se jí tenkrát zmocnili, Fagarašskou pevnost dobyl a vypálil, musíme připustit, že možné to asi bude. Nad knihou se tomu ovšem uvěří snáze než tváří v  tvář tomuhle kolosu, a tak nám nezbývá než už poněkolikáté tiše užasnout nad jeho geniální strategií a vojenským uměním.
Ohromné vnitřní prostory mezi dvěma pásy hradeb jsou dnes prázdné, s propadlými schodišti a klenbami, ale nejrůznější reklamní nápisy, ozdobné, dávno zrezlé mříže v oknech a pozůstatky jakési terasy naznačují, že tady kdosi kdysi – snad taky v „bohatýrských“ časech totality? – chtěl zřídit velikánský stylový hotel pro cizince. A jako skoro ze všech projektů oné doby z něho zbyla jen řada prázdných pokojů s vymlácenými okny, sutí zasypané chodby a bezútěšný obraz všudypřítomné zkázy.
Otevřené jsou ovšem i průchody do starších částí podzemí, do klenutých podzemních prostor, které se budovatelské úsilí nikdy ani nepokusilo přetvořit k svému obrazu. A není divu. Sotva na nás dýchne studený závan zatuchlé hlíny a kamene, zmocní se nás divný, chvějivý pocit. Jako by tudy procházely stíny dávných nesmířených vin; šero se bezmála hmatatelně, lepí na ruce a na tváře, jako by se o nás chladivě otíraly závoje neviditelných pavučin. Na monitoru Dankovy kamery, na němž nám později ukazuje, co dole pod zemí natočil, propluje zřetelný tmavý stín. Jeho vlastní? To těžko, při natáčení přece stál na místě. Někoho z nás? Snad. Pořád je to lepší než věřit, že se tady ještě i po staletích promenují dávní pomstychtiví bojovníci.

Pohádka o splněném přání
Naše putování po Rumunsku (tohle bylo pro některé z nás už čtvrté) jsou pokaždé tak trochu pohádková, plná neuvěřitelných „náhod“, které vždycky vyústí v tu nejskvělejší možnost, na kterou by nikdo z nás ani nepomyslel. Tentokrát si s námi genius loci (anebo možná sám kníže Vlad, v jehož stopách a na jehož počest jsme cestu pořádali) hrál obzvlášť žertovným způsobem.
Náš řidič Milan, který je už dávno víc členem party než najatým šoférem, snad tři dny v jednom kuse vykládal o hřebínku, který si zapomněl vzít s sebou a který si určitě musí někde koupit – „Abych měl hřebínek z Rumunska, když už jsem ho nechal doma“, jak prohlašoval. Třetí den nás vysadil před pevností Rašnov, obrovským kamenným komplexem založeným ve 12. století teutonskými rytíři, kterou jsme si chtěli prohlédnout, a čekal na nás v autě. O padesát metrů dál ležel uprostřed cesty malý černý hřeben. Zvedla jsem ho, abych se podívala, jestli při našich omezených možnostech půjde umýt tak, aby se dal používat. Byl úplně nový. Přinesli jsme ho tedy Milanovi s tím, že tady má, co si přál. Náhoda? Možná. Jenže to by to nesmělo pokračovat.
Na jednom z dalších tábořišť, když jsme se večer koupali v jezeře, kdosi na Milana zakřičel: „To si pěkně vážíš darů, tady se válí tvůj hřeben!“
„Nesmysl,“ na to Milan. „Ten si náhodou moc opatruju.“ A na důkaz svých slov vytáhl hřeben z kapsy. Ten, co ležel v trávě na břehu, byl úplně stejný.
„Čemu se divíte,“ řekla jsem nakonec, když to všichni dostatečně okomentovali. „Každý přece ví, že špatně vidím, takže tenhle hřeben tady byl připravený pro případ, že bych ten první, černý na hnědé cestě, přehlédla.“
Všichni se smáli, ale zase ne zrovna moc. Jen těžko se totiž dalo nepomyslet na možnost, že naše tábořiště jsou předem připravená, jako by nás pozorný hostitel vodil do míst, kde budeme mít veškeré pohodlí, řeku či jezero pro plavce i pro neplavce, suchou loučku na spaní a večerní oheň. Najít taková ideální místa v neznámé krajině, docela naslepo, často skoro potmě, je téměř nemožné, a přece kdykoli jsme „nazdařbůh“ odbočili, nalezli jsme nakonec podobné neuvěřitelné zákoutí, často i s dřevem připraveným u ohniště.
Hodina mezi psem a vlkem
V noční tmě a ještě víc k ránu se všude kolem ozývají zdivočelé psí smečky; volají na sebe, domlouvají se, štěkají. Transylvánie je zemí toulavých psů, najdete je v každé vsi, před každým zastrčeným krámkem, ve škarpách u silnice. Psi nejrůznějších barev a velikostí, od škaredých nesouměrných voříšků po krásná dlouhonohá zvířata připomínající dávné vlčí předky. Nejsou ani agresivní, ani podlézaví, na lidi nevrčí ani se před nimi neplazí po zemi. Přiblíží se, vezmou si všechno, oč se s nimi rozdělíme, a podle vlastního uvážení se buď nechají pohladit, pohrají si, anebo se zase důstojně vzdálí. Posedávají s námi u silnice, špinaví, zacuchaní a nechtění, ale přesto jakýmsi prapodivným způsobem spokojení, spokojení s cenou, jíž se platí svoboda a které my zatím jen zvolna začínáme rozumět.
Do noci se ozývají psí hlasy a budí mě ze spánku, ke kterému uléhám stejně jako oni, na zemi a s nebem nad hlavou.
Noapte buna, spěte sladce, mí vlčí bratříčci, brzy bude svítat…
Kladivo za koně
Tábořiště blízko Zarnesti jako obvykle nezklamalo. Říčka je pořád krásně čistá, přes brod jezdí povozy sem a tam a na horských stráních se suší seno. Poleháváme v trávě a vyprávíme si o tom, jak rádi bychom se projeli na koni. Pořádně. Předešlý den jsme se o to pokusili, jenže tam, kde inzerovali vyjížďky v sedle – agroturism v místním podání – a kam nás devět nakonec odeslali, měli koně jen jediného. Bydlel s jedním poníkem a ovcemi na kopci tak vysokánském, že knížecí hrad Bran se všemi jeho cimbuřími a věžičkami jsme najednou měli jako šperk na dlani pod sebou. Dědu, co se o grošáčka staral, jsme nakonec přemluvili alespoň k symbolickému povožení po ohradě. Shlížet ze sedla živého koně na Draculův hrad sice byl zážitek těžko k zařazení, ale málo platno, žádné „ježdění“ to nebylo. Koník nerozuměl pobídkám, ploužil se krokem a evidentně ho to ani trochu nebavilo.
„Počkej,“ utěšoval mě Milan se svou neotřesitelnou jistotou, když jsme mu svůj jezdecký zážitek vylíčili. „Oni ti toho koně sami přivedou. Přivedou ti ho. Uvidíš.“
„Tamhle tomu chlapíkovi jsem před chvílí půjčil kladivo,“ sdělil nám později, když jsme se po návratu na tábořiště přiloudali z koupání, a ukázal na druhý břeh. Kdosi tam nakládal na vůz seno. Pokrčili jsme rameny a šli si do auta připravit večeři, rozvěsit vyprané věci, umýt nádobí.
„Hej!“ vykřikl někdo venku.
„Co jsem ti říkal!“ zařval vítězoslavně Milan, jako by o tom vážně ani na okamžik nezapochyboval.
Přede dveřmi stál děda z druhého břehu, třímal uzdu bílé kobylky odpřažené z vozu a s gestem knížecího štolby ukazoval na její hřbet.
„No tak nasedej, dělej,“ řehtal se Milan. Jenomže to byl kůň pro něho. Děda se culil a rukama nohama dával najevo, že ano, že to je oplátka za kladivo. Nakonec jsme si na lukách u Zarnesti zajezdili všichni, na nesedlaném hřbetě bílé kobylky jménem Japa, přes brod a zpátky, napříč staletími.
Druhý den ráno jsme se chystali k odjezdu, sbalení a natěšení na návštěvu Branu, kvůli němuž jsme sem přijeli.
„Prrr!“ zařval děda a zastavil zapřaženou Japu těsně vedle naší Avie. S gesty salonního iluzionisty vyhrabal z hlubin vozu železnou mřížovanou bednu – místní variantu grilu – pytel suchých štěpin, plachtu a hromadu dalších věcí. Na naše protesty, že to nemůžeme přijmout, že odjíždíme a vůbec, nebral sebemenší zřetel, jen mával rukou a pokračoval. Když se oheň rozhořel a byl opatrně skoro uhašen vodou, aby jen doutnal, jal se potírat horní mříž slaninou, až prskala. Mezitím se na plachtě objevila neuvěřitelná hromada masa (jak jsme později zjistili, telecího), sůl, koření, mladé cibulky, hořčice, sýr a špek. Za půl hodiny byla hostina hotová. Nemohli jsme věřit – cizí člověk tady vyvařuje bandě divně vypadajících lidí, o nichž ani netuší, odkud se tady vzali! Nabízeli jsme mu ze svých zásob všechno možné, ale on na všechno jenom pokřikoval: „Nu ban! Prieten! Ne pro peníze! Přítel!“
Nakonec jsme mu museli slíbit, že napíšeme, až se sem budeme
chystat příště, a to už prý budeme jeho hosty ve vsi. Z neznámého dědy byl najednou prieten Nicolae a z nás – taky malinko někdo jiný. Máváme a odjíždíme.
Z knížecího sídla Branu, kdysi nejoblíbenějšího místa našich cest, na nějž jsme se tolik natěšili, se ale tentokrát navracíme zoufalí, rozlícení a zklamaní. Tichý hrad, to místo prastarých, chladně voňavých vzpomínek, šerých chodbiček a zapomenutých zákoutí se změnil v divokou turistickou atrakci plnou povyku, překřikování průvodců a dětského vřeštění. Uvnitř je hlava na hlavě, v uzoučkých chodbách a na schodištích je nával jako v tramvaji, nedá se projít a před všudypřítomným ohlušujícím drmolením davu nelze uniknout. Každé naše zastavení vyvolá pohoršené pohledy průvodkyň a dohližitelů, jichž od předloňska stejně jako návštěvníků přibylo.
Křiklavý kýč, jehož je plné tržiště pod hradem, snižuje temnou hrdinskou legendu na lacině přihlouplé žertíky typu upířích zubů, kostlivců, kteří se fotí s upocenými turisty, a „uměleckých“ předmětů barev i hodnoty zahradních trpaslíků. Křik, tísnící se dav, Coca-cola a pivo.
Odcházíme zanechávajíce milovaný Bran ječícím německým dětičkám, jejich obézním matkám a vlastním vzpomínkám. Co jen to je v přirozenosti lidské, že z každé tiché oázy staletí udělá řvoucí cirkus podobný všemu, co se na nás nepřetržitě valí z televizních obrazovek?
Nejspíš jsme tady byli naposledy.
Růže krví zbarvená
Targoviště, kdysi okázalý knížecí dvůr, o němž se kronikáři vyjadřovali s úžasem, zůstal prozatím turistického ruchu ušetřený. Snad proto, že tady „nic není“ – jen pár pobořených zdí, cihlové podlahy někdejších komnat, z nichž dodnes dýchá pokojné kouzlo pohostinných starých časů, polozřícená klenba obrovské rytířské síně. Potichu se tu procházíme, z horkého a stojatého ticha vyvoláváme ozvěny bujarých oslav, příjezdů poselstev, dávno zapomenutých kroků. Ze slávy Targoviště nezbylo už skoro nic a z jeho proslulých teras s růžemi, které opěvovali doboví básníci, jen vyprahlé trávníky s klesajícími kamennými zídkami a sluncem spálenou trávou. Šustí mi pod nohama, když pomalu mířím k nejvzdálenější hradbě u kostela, tam, kde za železnou branou stávala první strážnice. Střechu a horní patro jí uhlodal zub času a uvnitř zarostla změtí bezinek a divokého býlí.
Na okně mezi křovisky, která se tlačí až sem, zasvítí cosi krvavě rudou barvou, až to zabolí v očích. Proderu se blíž a natáhnu ruku. Na kamenném výklenku leží zapletený ve větvích umělý věnec - snad smuteční? – a na něm šest červených růží, šest květů barvy krve. Ta byla podle pověsti na popravčím nádvoří před palácem prolévána tak často, že původně bílé květy v knížecích zahradách prý jednoho rána zrudly do posledního. Tam, kde kdysi stával les kůlů, je dnes jen posečená, sluncem spálená tráva, a tam, kde kdysi halasily stráže, čeká šest posledních krvavých růží, dokud je zase nebude komu darovat. Šest jmen, šest růží – Sofie, Andria, Mihaila, Voica, Ruxandra, Alexis… Jsme tady všechny. Díky.
Čtyřicet kilometrů od Targoviště leží Targsoru Veche, jeden z mnoha klášterů, které Vlad s oblibou zakládal a coby centra duchovní nauky a vzdělanosti štědře podporoval. Kostel je svítivě omítnutý, obnovený a fungující, zatímco z nedaleké trosky kláštera se k nebi tyčí jen kus obloukové zdi provrtaný desítkami malinkých chodbiček. Sem žádní návštěvníci nepřijdou – na to je přilehlá ves příliš zapadlá a legendy příliš zapomenuté, aby se někomu chtělo trmácet se sem jen pro pohled na kus vykotlané, drolící se zdi. Snad proto do zdiva vyhloubené chodbičky ostře voní malými šelmičkami a drobné ohlodané myší kůstky, povalující se všude kolem, prozrazují, že tady bydlí veselý kuní nárůdek, společenství hbitých plamínků s korálkovýma očima, jehož rejděním a pobíháním ožívají po setmění trosky staré slávy.
Odcházíme a zanecháváme staroslavný Targsoru Veche jeho vznešené zkáze a malým všetečným tlapičkám. Snad je to to nejlepší, co se mu mohlo stát…
Kde hrdinové sní svůj sen
Další z klášterů, Cozia, se tyčí nad vodou, obklopený dvojím prstenem pohoří, dvěma kamennými dlaněmi hor. Bližší Calimani se zdají na dosah, zelené svými lesy a bílé skalami, zatímco vzdálenější Fagaraš je mlhavě zadumaný, šedavý a odtažitý. Táhnou se vedle sebe do daleka jako dvojí hradby postavené geniálním věčným architektem.
Klášterní areál je dodnes udržovaným, velkolepým místem národní hrdosti a slávy, až do dnešních dnů obývaným pohodovými vousatými mnichy svatého pravoslaví. Vůbec nevadí, že jednomu zpod hábitu čouhají příšerně rozdrbané tenisky a druhý má bůhvíproč na hlavě úděsného modrého pleteného kulicha. S klidem doslova bohorovným nechají do domu Božího vejít veliké chlupaté a poměrně špinavé psisko, které se k nám přidalo u brány, a vůbec jim nevadí, že se jakoby nic potlouká po celém svatostánku. Že by snad věděli, co jiní popírají, totiž, že i zvíře má duši a ve své nevědomosti hříchu nečiní? Ať je to jak chce, nám jsou tím rázem velmi sympatičtí.
Ani „prostý lid“ se tady nepodobá uřvaným turistům – přestože je tady všude plno, příchozí se chovají tiše a mírně, nikdo nikoho nepřekřikuje, netlačí se. Snad je to proto, že sem se chodí jako na poutní místo a přicházejí sem jen ti, kdo vědí, proč tak činí. Někteří kvůli pramenu zázračné vody, který tryská z fontánky na nádvoří a o němž legenda praví, že vyléčí všechny nemoci, jiní kvůli prostému náhrobnímu kameni, k němuž jsme sem cestu vážili i my. Ještě před branou trháme kytici lučních květů a bereme s  sebou dvě svíce. Ten hrob je skromný, skromnější, než si kdokoli z nás představoval – jen malý plochý kámen a na něm slova: Zde leží Mircea woewod, kníže Transylvanie a Ugrovalachie.
Pod touhle kamennou deskou tedy odpočívá největší z transylvánských vladařů, dědeček knížete Vlada a zakladatel slavné dynastie Draculů. Jeden po druhém se před ním tiše skláníme, pokládáme květy na kámen a rozžíháme hřbitovní svíčky. Světlo věčné ať ti svítí… Jako bychom tu nebyli poprvé, jako bychom si vzpomínali na jiné, dávnější poutě ke hrobu slavného prapraděda. Je nám sladce a bolavě, jako bychom se odkudsi načas vrátili domů. Šerem kostela tiše procházejí mniši a s maličkou trochou zvědavosti si nás prohlížejí: Co jste zač, vy unavení cizí poutníci zdaleka, co nemluvíte naší řečí, a přesto máte v očích slzy? Kdo a proč vás dovedl až sem? čteme v jejich smířených očích, které se občas dívají i jinam než na tenhle náš svět.
Na sousední náhrobní desce pak čteme: Zde odpočívá Michail, bratr Nicolasův, zabit za vlády knížete Radua.
Až do této chvíle jsme netušili, kde má hrob, a protože se o něm nezmiňuje ani žádná historická práce, mnozí soudí, že je jen mou fiktivní postavou. Ani já jsem o něm nikdy dřív nic nečetla a o místě jeho posledního odpočinku nevěděla. Je to jako potkat po letech ztraceného přítele. Andria pláče. La revedere, Michaile z Langley! Vítej a nashledanou.
Vejdi a zapomeň
Klášter Govora, kam zamíříme z Cozie, je docela malý, zapomenutý a opuštěný. Dokodrcá se k němu po prašné cestě plné kamení a výmolů, táhnoucí se zapadlou, chudičkou cikánskou vsí. Nad shrbenými, popraskanými chalupami, i nad věžičkou klášterního kostela se sklánějí do nedohledna se táhnoucí hory, tady však na pohled vlídné a trpělivé jako zástup sehnutých stařenek nad kolébkou. Ve vzduchu se vznáší horká kořenitá vůně léta a dýchá tu svatý klid. V mysli vyvstává představa ospalých letních odpolední v dětství, kdy v okně jen líně povlávala záclona a ze dvora se nesl bzukot much. Řádové sestřičky, které jsou tu dnes domovem, se na nás usmějí a nijak si nás nevšímají, přestože se jim motáme doslova po dvoře. Z verandy přetékající květinami vede řada malých dveří – u každých svatý obrázek – do jednotlivých cel.
Kostel je otevřený a jako všechny pravoslavné svatostánky budí svými koberci a malbami dojem útulně, starobyle a ošuntěle zařízeného pokoje. Sestřička, která se k nám po chvíli přidá, aby nám na naše přání prodala obrázky, náramky z korálků a jiné věci, trochu ovládá jakýsi slovanský jazyk, takže si se svým „cikánským esperantem“ docela rozumíme.
„Trochu slavonia, trochu romanešte, ale taakhle veliké srdce!“ směje se.
Tuhle oázu vpravdě svatého klidu obnovil a často navštěvoval kníže Vlad, považoval klášter za svou rodinnou nadaci, za své duchovní útočiště. Ten, jehož hloupá komerce dnes líčí jen jako bezduše vraždící stvůru s krvavými tesáky, pokorně poklekal na dlažbu zdejšího kostela… Co by tomu asi řekli ti, kdo dneska v jeho jménu coby příslovečný „zástup hlupáků“ malují tři šestky na dveře kostelů nebo se stejně moudře ověšují obrácenými kříži? Může je vůbec kdy napadnout, že vpravdě „všechno jedno jest“ a že i věci zdánlivě protikladné mohou ve skutečnosti splývat v božskou jednotu?
Naše průvodkyně má nepozemské oči anděla, nad ikonostasem hoří věčné světlo a Sofie už ví, kde dožije své dny, až přijde čas…
Dech draka
Poenari, nejmystičtější z Draculových hradů, je místem, k němuž se v mysli upínáme nejčastěji. Snad každý máme doma jeho obraz, jeho hradby se nám tyčí ve snách, před usnutím se zvedají před očima. Jenže všudypřítomná „civilizace“ sáhla svou protivnou rukou i sem a na místě, kde se ještě před pár lety pásli koně, dneska svou vlezlou hudbou vřískají tři stánky s Algidou. Údolí řeky Arges obléhají desítky a desítky osobních aut s  tábořícími výletníky, všude se vrší hory odpadků, z každého stanu se line ohavná, neposlouchatelná rumunská pop-music, slévající se do úděsné kakofonie. Táborníci se tlačí jeden na druhého, cpou se u piknikových stolečků a nepříčetně řvou.
Zajíždíme co nejdál, ale ani tak se nám nedaří jim uniknout, přijíždějí stále noví a noví a tísní nás jako nepřátelské vojsko. Utéct se před nimi dá jenom pěšky, dál klikatým korytem průzračné Arges běžící přes kameny, tak daleko od stánků se zmrzlinou, že sem se už nikomu nebude chtít. Užíváme si chvíle samoty s Poenari nad hlavou, ale nakonec se stejně musíme vrátit.
Parta bujarých mládežníků si postavila stan tak těsně vedle nás, že málem zakopávají o naše věci. Je to dost nepříjemné. Milan se svou příznačnou jistotou pobrukuje něco jako: „Jejich problém. Já bych řekl, že není moc moudré, uložit se na noc tak blízko nás. Ne, to vůbec není moc chytré…“
Navečer slyšíme ze sousedního stanu srdceryvný pláč. Jedna z těch hlučných dívčin prý něco ztratila a teď to zoufale hledá. „Že by křížek?“ podotkne někdo z nás, ale pokud to byl vtip, nikdo se nezasměje. Ráno ji její přítel vede ze stanu, potácející se a předkloněnou. Podpírá ji a usazuje do dřepu s hlavou na kolenou, jako někoho, komu je najednou slabostí na omdlení. Podíváme se po sobě. Náhoda?
„Já říkal, že je to hloupost, já jsem to říkal,“ brouká dál Milan zjevně nepřekvapen.
A ještě něco. Když jsme navečer, za stmívání připravili malý oltář z kamenů, abychom na něm rituálně spálili Knihu Nosferatu, naši doteď tak činorodí sousedé do jednoho zalezli do svého stanu a zavřeli vchod. Z nesouhlasu s naším počínáním to být nemohlo – oltář stál záměrně tak, aby na něj ze svého místa vůbec neviděli. Nechali jsme zaznít tóny XIII. století a jeden po druhém zapalovali své „pochodně“, plápolající do šera nad řekou a rychle se měnící v popel. Prach jsi a v prach se obrátíš a jako fénix vstaneš z popela… Uhasla poslední jiskra, popel byl obřadně shrnut do schránky, aby byl později rozprášen, odnesen na křídlech karpatského větru z hradeb Poenari, a my se tiše rozešli každý po svém. Vchod u sousedů se otevřel a mládež se dál venku bavila jako dřív.
Schodů na Poenari neubylo, zato nám jako by trochu ubylo sil. Vedro a rozladění z ubíjejícího zástupu tam dole, jehož bezduchý řev a odrhovačky se nesou až sem. Požehnaná pustota Dračího hnízda je tatam, od řeky se sem trousí výletníci – slečny v obtažených růžových leginách a pantoflíčkách, děti s limonádou, uřvaní svalovci povykující dolů z hradeb na svou starou. Dědek, co má nahoře hlídat a uklízet (naštěstí jen do setmění) nám vyhrožuje policií, zatímco dvě tašky odpadků, včetně těch nejodpornějších, které v hradních zdech před očima nechápavých výletníků sesbíráme, ho nechávají zcela lhostejným. Teprve dolary způsobí, že nám přeochotně dovolí zůstat přes noc a ještě se hrne mi líbat ruku. To zrovna!
Konečně zmizí poslední vetřelec a začíná se stmívat. Krvavě rudé slunce se pozvolna rozpouští na ostrém hřebeni Vlčího zubu, běží po jeho úbočí dolů jako lesní požár. Mraky bizarních tvarů se fialově rýsují na oranžovém nebi jako rozeklané bitevní praporce, vzduch je stále chladnější a čím dál tím víc burácí ledový vítr z Karpat. Je čas, čas na rozhraní dne a noci, čas k oddavkám, pro které jsme sem přišli.
Danko a Mihaila stojí vedle sebe na místě, kde kdysi stávala hradní kaple, a za nimi se zvolna shromažďují svatebčané. Danko v široké bílé haleně a černé kůži, s čelenkou s kamenem, Mihaila v režných šatech, které jako by pohladil čas, a s věncem lučních květů kolem čela. Lhostejno, jaká jsou jejich „skutečná“ jména a jestli kdy uzavřou sňatek na úřadě, tady jsou tím, kým se cítí být, a skládají slib do rukou toho, jenž je nad všechny úřady světa.
„Nezapomeňte nikdy na ty nádherné minulé časy, v nichž hříchem největším byla zrada, nezapomeňte, kým jste byli, a neste dál - do budoucnosti, která se nám stala nutným a ne vždycky lehkým údělem – jako plamen pochodně hřejivý odlesk své dávné cti a slávy,“ končí oddávající Andria a pak už jen škrábání brku na svatební smlouvě, hořkosladká chuť kolující láhve medoviny a symbolické pokleknutí před naším dnešním hostitelem.
Tma padá rychle a rychle se blíží půlnoční hodina. S posledním příchozím, Milanem, který ještě odešel dolů zkontrolovat Avii, se přiřítí veliká bílá chundelatá fena – nadšeně nás všechny vítá, obíhá jednoho po druhém, olizuje nás a po psím způsobu se směje na celé kolo. To je přece maličká bílá! dochází nám – nejmenší ze štěňat, která se tu přede dvěma roky batolila. Takže ani tentokrát nás psí průvodci nezklamali, a přestože už jsme skoro nedoufali, i potřetí nám ve zdech Poenari dělal společnost krásný pes. Provázejí snad nahoru všechny výletníky v naději na trochu žrádla? Zjevně ne, o tom jsme se během odpoledne přesvědčili nesčetněkrát. Tak proč tedy? Cítí v nás spřízněné duše? Anebo je v tom ještě něco víc? „Psi, koně a blázni mě milují,“ řekl prý Bela „Dracula“ ve zlaté éře Hollywoodu, tak proč by se nemohla psí smečka navracet do sídla svého někdejšího pána, stejně jako se my blázni znovu a znovu vracíme usínat do jeho zdí.
Přímo nad zubatou hradbou se táhne Mléčná dráha, jen vítr, tma a miliony hvězd. Na kamenech zborcené chodby se skřípavě a zřetelně ozývá pomalý, pevný krok. Zavírám oči. Jsem doma.

Tajemný hrad
Den se chýlí k večeru, pomalu začínáme přemýšlet o noclehu. Jdeme na to svým osvědčeným způsobem. Když někde přejedeme řeku, snažíme se o kus dál narazit na cestu vedoucí po jejím břehu. Ta nás pak obvykle zavede do krásných odlehlých zátočin, zákoutí s vrbami a dostatkem místa na koupání i na spaní. Tady, ve vsi s podivným jménem Vintu de Jos, které nenajdeme ani ve slovníku, se nám to daří stejně jako mnohde jinde. Už když se ale blížíme k nevelké říčce, zahlédneme něco prozatím v Rumunsku nevídaného – věž opuštěného a poničeného kostela. Ještě večer, jen co se utáboříme a dokud zbývá alespoň trocha světla, se k němu vydáváme, a čím jsme blíž, tím víc se nám tají dech. To, co se z dálky jevilo jako vesnický kostelíček, se zblízka ukazuje v celé své impozantní velikosti a bizarní kráse důstojného rozpadání. Gotické portály, lomené okenní oblouky a vysokánská propadlá křížová klenba, otevřená až do krovů. Prázdný svatostánek, bortící se zdivo, opuštěná sakristie…
Před kostelem kameny obkružují prastarou, dnes už zasypanou studnu a z  trávy se zvedá pár náhrobních kamenů s nezřetelnými reliéfy a dávno nečitelnými nápisy.
Tenhle chrám by byl ozdobou daleko většího města, tak kde se vzal v téhle zapadlé vísce, o níž se nezmiňuje žádná z knih? O pořádný kus dál si někdo všimne zubaté trčící zdi se slepými průhledy prázdných oken, která se tyčí uprostřed louky, jako by tam někdo postavil kulisy k strašidelnému divadlu. Teprve když se přiblížíme, vidíme, že se nejedná o jedinou osiřelou zeď, která jako zázrakem zůstala stát, jak to z našeho pohledu vypadalo. To, na co jsme se dívali, bylo poničené průčelí kdysi obrovské tvrzi, či spíš hradu, jehož pobořené a zoufale chátrající zbytky se ukrývají za ní. Z toho, jak je celá ta ruina ohromná a jak daleko se v lukách táhnou zbytky valů, si lze se zatajeným dechem představit, jak velkolepé to muselo být sídlo v dobách své největší slávy. Dnes se v rozpadlém nádvoří schovávají před deštěm vesničtí koně – čí koně tu ale řehtali před pár stovkami let, než se poslední majitel vystěhoval či padl a ze zdi se vydrolil první kámen? Pobořené zbytky vysoké čtyřboké věže v rohu opevnění a mohutné klenby napovídají, že to nemohl být jen tak někdo, ten, kdo si před lety dal stavět sídlo tak veliké a okázalé. Nad obloukem brány je dosud patrný erb s orlicí třímající v pařátu dvojitý pravoslavný kříž. Čí to byl erb? Jako bychom si na to měli vzpomenout… Všichni máme pocit, jako bychom to jméno užuž měli na jazyku, všem nám připadá, že to tu přece musíme znát. Jenže naše mysli zůstávají beznadějně zastřené a jen prapodivný nádech smutku nad neproniknutelnými hlubinami paměti, nad nenávratností času přetrvává. Vchází s námi i do spánku a kdekomu se té noci zdají mlhavé, znepokojivé sny o zasutých propastech minulosti, tajemných rituálech a velikém opuštěném hradě.
Ráno hustě prší a v závoji deště je mlčící zřícenina ještě tesklivější, ještě záhadnější. Odpovědi nám nepřinesly ani naše sny a bezzubý děda, kterého jsme se na návsi zeptali na jméno toho místa, jen beze slova pokrčil rameny.

Kde končí svět
Vracíme se a to poslední, do čeho by se nám chtělo, je cesta po hlavním tahu k hranicím, cesta po silnici, po níž sviští do Maďarska kamiony, jeden za druhým. Najdeme si tedy na mapě zkratku, silničku přes kopečky, která nám – jak věříme – ušetří cestu a ještě nás alespoň chvíli povede nádhernou rumunskou krajinou, jaká není snad nikde na světě a na kterou se nedá zapomenout. Jenomže uzoučká asfaltka se po pár kilometrech mění v ještě užší prašnou cestu, která je čím dál tím víc plná kamení a výmolů. Také vesničky kolem nás se mění. To, co jsme až dosud považovali za nevídaně chudé vesnice, nad jakými by u nás zůstal každý s otevřenou pusou stát, se proti těm zdejším najednou jeví jako velkoměsta. Zavítali jsme do nejchudších krajů, do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli a kam, jak se zdá, nedosáhl ani okolní svět. Hlínou oplácané chaloupky se hroutí ke straně a prasklinami ve zdivu musí dovnitř svítit měsíc, na cestě v prachu posedávají hejna hus. Místo plotů je leckde jen propletené proutí anebo prostě jen natahané trní a roští, jak to jinak vidíme už snad jen ve skanzenech s obrazy života středověku. O elektřině či vodovodu si tady musejí nechat jen zdát, a tak osmahlé špinavé ženské perou na návsi, v kamenném korytě, ze kterého o kus dál pijí koně, ovce a psi.
Je nám jasné, že tudy dál nemůžeme – už teď kodrcáme krokem a to, že je cesta značená na mapě, evidentně ještě neznamená, že je taky doopravdy průjezdná. A tak se tady aspoň na chvíli zastavíme, v lukách za vsí, kde se jenom nám na dohled pase snad deset koní. A jak jsou zdejší domečky ubohé a kraj chudičký, koně vyhlížejí, jako by mohli rovnou z pastviny na přehlídku. Vysocí štíhlí krasavci, bělouši, ryzky, vraníci, s nádherně lesklou srstí, úzkými kopyty a jemnou hřívou. Je to kraj Bohyně koní, tahle světem zapomenutá končina, kde se prachem šourají bosé shrbené babky, vaří se na dvorcích a spí na hromadě hadrů. Letošní hříbata klušou za chatrnými vozy, pýcha hospodáře, a ta odrostlejší nabírají z trávy sílu a ducha svého neskutečného domova.
Na chvíli se skoro zastydím za naše „přepychové“ vybavení, za to, jak ochotně někdy podléhám pohodlí civilizace. Ale pak sjedu dlaní po koňském krku, pohladím kštici na čele, pohybem starým jako svět, a děda s černými brázdami vrásek pod beztvarou hučkou se na kozlíku usměje. Uměla bych tu žít. Teď už vím, že ano. Jednou. Kdyby přišel ten čas.

Poslední pozdravení
Zpáteční cestu vždycky chceme mít co nejrychleji za sebou. Pokaždé si slibujeme, že pojedeme pomalu, ještě se tu a tam zastavíme, užijeme si posledních dnů putování, ale jakmile za námi zmizí rumunská hranice, padne na nás otupělost a únava a nechceme už nic než prostě jet a jet až domů – tedy když už se nemůžeme vrátit tam, odkud jsme přišli, což by nám připadalo jako zdaleka to nejlepší. A není to s námi jiné ani teď – rozlámaní a zničení se ženeme ohavně stereotypními maďarskými rovinami s nekonečnými kolonami řvoucích kamionů, v bouřce, v dešti a potmě přejíždíme další hranice. Zbývají už jen ty slovensko-české, ale přestože toho už všichni máme víc než dost, nikomu se nechce nocovat na Slovensku.
„Přejedem to a hned za hranicemi zastavíme, abychom do rána urvali ještě alespoň pár hodin spánku,“ rozhodujeme se a všichni se v duchu smiřujeme s nouzovým noclehem na parkovišti, v lepším případě, čert to vem, někde u silnice. Je po půlnoci a sjíždíme k Břeclavi. Úplně nazdařbůh odbočíme. V Rumunsku nám to vyšlo pokaždé. Jenže tady už nejsme v Rumunsku, že ano? Počkat! Vážně nejsme? Nebo co se to děje? Avie se s námi kolébá po travnaté cestě mezi chundelatými křovisky a před námi se ve tmě zaleskne hladina řeky. Stojíme metr od hladiny Dyje, travnaté paloučky kolem jsou rovné a pohodlné, voda teplá jako ve vaně, dno mělké a písčité. Nikde nikdo. Noční koupeli v zapadlé říční zátočině se nemůže rovnat ani přepych mezinárodních hotelů a v žádné posteli se nespí tak krásně jako pod hvězdami. Ještě ráno nám náš velkorysý hostitel na chvíli ponechává iluzi své nádherné domoviny – pomalu mlhavě svítá, nebe růžoví a v křoví se probouzejí ptáci. Jinak je všude ticho, jen voda šplouchavě naráží do ramen a studeně hladí.
A potom se slunce vyhoupne výš, odhalí vzdálené střechy domů a po pár metrech i obyčejné, důvěrně známé české ulice. Najednou chápeme každý nápis, najednou každému rozumíme a zdá se nám to jaksi nezvyklé. Že bychom nerozuměli sami sobě? Jsme přece doma. Anebo právě z domova přijíždíme?

zpět