Začíná to dobře. V odletové hale na Ruzyni, kde má v 23.00 našeho času stát zástupce cestovní kanceláře označený logem, jak nám bylo sděleno v závěrečných instrukcích, nikdo takový nestojí. Když se nic neděje ani za půl hodiny po termínu a fronta na odbavení přízračně roste, vydáváme se s Irenou na průzkum. Představa, že svoje obludně těžké kufry (co v nich proboha vláčíme? Žehličky?) potáhneme v jednu ráno zpátky domů, protože nám uletělo letadlo, se nám nijak zvlášť nezamlouvá. Příslušného logem označeného gentlemana nakonec šťastnou náhodou objevujeme o mnoho set metrů dál na samém konci příletové haly. Na naše nemilé poznámky o logice věci reaguje optimistickým: „No ale nakonec jste to našly, ne?“ Ach, jo.

Ukončete výstup a nástup, příští stanice Afrika
Usazujeme se v boeingu, připoutáváme se, pokoušíme se jíst cosi s bramborovou kaší z čehosi, co připomíná krabičku od sirek. Dole, v závratné černé hloubce, občas problesknou mrňavé tečky světel. Slovensko, Maďarsko, Řecko… Za dobu kratší, než jakou rychlík potřebuje k cestě z Prahy do Ostravy, přistáváme v Africe. Ne že by to nebylo příjemné, jen se mi to zdá tak nějak nepatřičné. Nemůžu se zbavit dojmu, že se jakýmsi prapodivným způsobem „sluší“, aby cesta na jiný kontinent trvala mnohem, mnohem déle. Na úvahy o cestovatelích ale není čas. Jsme v Hurghadě a místní letištní personál dělá co může, aby nás, zpitomělé nevyspáním, nahnal do všech front, které je tu potřeba vystát.

Dva dny v harému
Bydlíme v El-Gouně, ale doopravdy je to sen. Kdosi nesmírně moudrý totiž usoudil, že když už se musejí stavět pořád nové a nové hotely pro stále víc a víc turistů, nemusejí to kvůli tomu ještě být pořád stejné obrovitánské nudně moderní komplexy, kde nepoznáte, jestli jste v Tunisku, v Řecku nebo ve Španělsku. A tak kolem kýčovité modré laguny postavil v písku městečko středověkých šejků se všemi jeho podloubími, náměstíčky a uličkami. Hlavní hotelové budovy jsou „paláce“, vedlejší „harémy“ a letohrádky. Čajovny pod širým nebem, palmy, stinná patia s kamennými sedátky nebo přístřešky plné polštářů kryté suchým palmovým listím… Pokud jste někdy viděli film o Angelice, pak víte, o čem mluvím – no ano, právě o těch slonovinových a okrových kupolích, o klenbách a prolamovaném mřížoví, které se odrážejí na hladině.
A ta pláž, abyste chtěli co vědět, byla úplně liduprázdná, jen my, moře, písek a vítr, protože byla bez obsluhy, což znamenalo, že vám tam nikdo nepřinese až pod nos jídlo, kafe či osušku jako u bazénu, což je, jak jistě uznáte, šokující a naprosto nepřípustné.

Karavana autobusů
Po dvou dnech v „harému“ (ne, šejk nás bohužel nenavštívil, asi měl jinou práci) se vracíme zpátky do současnosti a klimatizovaným autobusem vyrážíme na cestu do Luxoru. Pouští už totiž dnes netáhnou velbloudí karavany, nýbrž plechové konvoje několika desítek autobusů, doprovázené policisty. Jedeme severním okrajem Sahary, kamenitým a hornatým, jehož název v překladu zní Břicho plné kamení. Výstižněji už to říct nelze. Po pár hodinách ale poušť pomalu a neochotně ustupuje zavlažovacím kanálům, banánovníkům, datlovým palmám a bezčasovým vesničkám z nepálených cihel. Blížíme se k Nilu.

Stroj času
V Luxoru, který se dřív jmenoval Veset a potom Théby a několikrát byl, nebyl a zase byl hlavním městem faraonského Egypta, kotví výletní loď (taková plovoucí bytovka), na níž máme absolvovat svou plavbu po řece bohů. Pohupuje se přímo proti luxorskému chrámu, kdysi nejdůležitějšímu svatostánku, zasvěcenému nejvyššímu z egyptských bohů Amonovi. Při pohledu na hlavní sloupovou síň, mizející v nedohlednu, kde ve výšce dobrých dvaceti metrů leží na hlavicích sloupů kamenné překlady dlouhé a těžké asi jako tirák, vás mimoděk napadne, že tohle opravdu nebude tak docela pro lidi. Teď tady sice nějací jsou, ale tiše se procházejí a ohromeně zírají kolem sebe. Občas se zkoušejí chytnout za ruce (jako v americkém sekvojovém parku) a snaží se zjistit, kolik jich bude potřeba na to, aby jeden sloup, kamenný papyrový stvol s obvodem 14 metrů, obejmuli.
Při pohledu na tu matematicky dokonalou architekturu se člověku zdá, že celá tahle stavba má nějaký přesně stanovený účel, že je to perfektně vyladěný stroj, který ani přes děsivý zub času dosud nepřestal tak docela fungovat. Víte to. Cítíte to. Je to tady všude kolem.
Jistý badatel si jednou položil otázku, proč se ti zatracení Egypťané kdysi rozhodli, že budou stavět tak nepředstavitelně obtížným způsobem. Věda totiž dodnes netuší, jak vlastně ty příšerně těžké kameny do tak nesmírné výšky dostávali… A když už se zeptal, tak si taky hned odpověděl: Ledaže by to pro ně vůbec obtížné nebylo…

Oxford starověku
Asi tři kilometry od luxorského chrámu leží obrovský chrámový komplex Karnak, k němuž vede dlouhá alej sfing s beraními hlavami, symbolem vládce bohů Amona. Touto cestou kdysi kráčela honosná procesí: kněží s vyholenými hlavami zahalení do oblaků dýmu z posvátných kuřidel, rytmicky prozpěvující k větší slávě boží, zlatá nosítka, na nichž, sám pokryt zlatem od hlavy k patě, trůnil ztělesněný bůh - faraon.
Karnak ale nebyl jen tak obyčejný „kostel“, bylo to obrovské město ve městě, svět sám pro sebe, jakýsi Oxford starověku. Na rozloze mnoha kilometrů, oddělené ulicemi a náměstíčky, vedle sebe stály svatyně snad všech egyptských bohů, v nichž se kromě modlení také vyučovalo, bydlelo, stolovalo, zkrátka taková fakulta a kolej v jednom. A protože takové „univerzitní městečko“ potřebovalo mimo jiné jídlo, oblečení, psací potřeby, parfémy a spoustu jiných věcí, zaměstnávalo také mnoho „civilních pracovníků“ – mělo vlastní pekárnu, papyrovou a tkalcovskou dílnu, prádelny… Dobové zápisky dokazují, že tady kdysi pospolu bydlelo až 60 000 lidí! Všichni tu ovšem nežili nastálo: ze širokého okolí se sem sjížděli učenci, aby načas pobyli, využili služeb místní knihovny či zkonzultovali problémy s kolegy, kněží a zasvěcenci sem jezdili zase rozjímat a rozmlouvat s bohy.
Na to, abyste celý chrámový okrsek prošli krok za krokem, by vám nejspíš nestačil ani týden. Nevznikl taky samozřejmě najednou, ale stavěli ho vlastně nepřetržitě skoro dva tisíce let. Celou tu dobu přibývaly nové a nové budovy, chrámy a svatyně, sloupy a sochy, každý faraon chtěl ke své slávě přispět aspoň jedinou stavbou.
Obrovitým pylonem, vysokým právě tak, aby jím, jak Egypťané tvrdili, bůh Amon prošel vzpřímený, vejdeme do hlavní sloupové síně a uvědomíme si, že pokud moc nepřidali, musel měřit úctyhodných deset metrů, ne-li víc… Po jedné straně stojí obelisk, štíhlý kamenný sloup mířící svou pravidelnou ostrou špicí do nebes. Takové sloupy stavěli Egypťané před svoje chrámy tak často, že se ani nechce moc věřit, že by to dělali jen z jakési „módy“ nebo pro okrasu. Jedna z „nevědeckých“ teorií praví, že sloup s hrotem obvykle pokrytým zlatem fungoval jako jakýsi přijímač kosmické energie, kterou stahoval na zemi. Nevím, jestli to bylo přesně tak, ale mohu vás ujistit, že když stojíte před ním, nijak nemožné vám to nepřipadá. Druhý obelisk, který byl umístěn symetricky na druhé straně, už ale nestahuje nic – zalíbil se totiž Francouzům, a tak si ho odvezli na svoje Place de Concorde. Těžko říct, zda to byl zrovna ten nejlepší nápad…
Ale pak už míjíme zdi a sloupoví, beze zbytku pokrytá hieroglyfy, proplétáme se kamennými průchody kolem obrovských soch a zdí tyčících se do závratné výše. Hladina posvátného Amonova jezírka, kde se dřív pohupovaly malé loďky, je dnes prázdná a místo kněze u ní sedí uniformovaný policista a dohlíží na turisty.
V tmavé komůrce mezi silnými zdmi pospávají celé hrozny maličkých netopýrů, které jako by tu byly odjakživa. Když je vyrušíme, zavrtí se, ale zdá se, že otázka letopočtu je nijak nevzrušuje. Jdeme dál a pročítáme kamenná svědectví dávných králů: Haremheb přistavěl vnitřní pylon, Ramesse II. obrovskou vstupní bránu a pár svých soch… Odtud se do vřeštící a troubící současnosti nijak nepospíchá…

Věčná adresa: Město mrtvých, Veset
Přišel čas opustit východní břeh živých a vydat se na břeh západní, do Města mrtvých. Jen se tam už nemůžeme přeplavit loďkou, nejkratší cestou, kterou živí faraoni jezdívali přinášet oběti a mrtví připravit se k cestě do Země blažených, egyptského onoho světa. Dnes musíme jet daleko po nábřeží, tam přejet poměrně ošklivý moderní most, kterého si tady ale nesmírně považují, a po druhém břehu se vracet zase zpátky. Faraonova garda u vstupu do největší nekropole světa ale trochu změnila uniformy: místo skládaných suknic má kalhoty s lampasy a místo mečů něco jako kalašnikov. Jen vedro je pořád stejné. Sluneční bůh Re vyvezl svou bárku pořádně vysoko, a tak se nad rozpáleným pískem chvěje vzduch rozžhavený na 55 stupňů Celsia. Cesty, které se kdysi ztrácely v písečných přesypech, jsou teď vyasfaltované, všude stojí nové zídky a informační tabule. Nikde nikdo, a tak se stane, že se ocitneme úplně samy v nejslavnější hrobce všech dob, v posledním příbytku mladičkého faraona Tutanchamona. Snad jako jediný unikl nucenému přesídlení do káhirského muzea, kde jeho předchůdce i nástupce vystavují pod sklem jako označené exponáty. Navěky osmnáctiletý „Anchi“, jak ho láskyplně oslovovala jeho manželka, leží v poslední ze svých tří zlatých rakví, zbaven sice všech svých královských odznaků i šperků, ale aspoň nezbaven posledního zbytku důstojnosti. Jeho hrobka je maličká, až se zdá neuvěřitelné, kam se celý ten nevídaný poklad, který dnes zabírá snad čtrnáct plných sálů, mohl vejít. Howard Carter, který hrobku roku 1922 objevil, ho odsud stěhoval bezmála dva roky. Zlatá tvář mladého krále je pokojná a vzduch, hustý a horký jako med, jako by se houpal ve vlnách v rytmu pomalu tlukoucího, spícího srdce…

Mramor a hnůj
Všechna egyptská města včetně metropole Káhiry se vyznačují tím, že je protíná moderní, civilizovaná, často čtyřproudová silnice, lemovaná mramorem obloženými bankami, úřady a hotely. Už jejich zadní trakty ale vypadají jako u babičky na vesnici. Všude vedou jen prašné cesty, za zhroucenými zídkami se mezi hromadami prken a hnoje tísní kozy, kterým majitelé přivážejí na oslících obrovské otepi listí z cukrové třtiny. Jedna opile nakloněná chatrč jen s dírou místo dveří představuje hostinec (to se pozná podle toho, že uprostřed trůní šiša, vodní dýmka), před druhou se nevídaně špinavý děda v otrhané košili až na paty, gelábii, rozhání žehličkou. Na ulici se jí, debatuje, obchoduje, ale klidně taky spí. Jeden si vytáhne postel na střechu, jiný se s ní v pohodě rozloží přímo v proluce mezi domy. Obložený neidentifikovatelnými kusy majetku se v ní povaluje, takže by člověk skoro čekal, že mu za chvíli zazvoní budík…
Kolem naší Rosetty, která se důstojně rozjela z přístavu, pomalu ubíhají nilské břehy, plné palem a blátěných vesniček. Škoda že nám tady nepromítají Smrt na Nilu, což prý na jiných lodích zlomyslně činí. Někdy si ale myslím, že nám za okny pouštějí jiný film: historický. Nízké domky v datlových hájích, pasáčci koz jako vystřižení z biblických časů, felláhové s nádobami vody na ramenou, pestrobarevné koberce sušící se na břehu… Čas tady zůstal stát.

Čech všude bratra má…
Po všech dobře míněných varováních „dokonale informovaných znalců“, že Egypťané jsou zlodějská cháska, které není co věřit, útočná a nevyzpytatelná, nás příjemně překvapí pravý opak. „Domorodci“ jsou nadšení a přátelští jako děti. Připadá jim úplně normální na vás, úplně cizí lidi bůhvíodkud, na ulici mávat a pokřikovat pozdravy, vyptávat se, jak se jmenujete, kolik je vám let a jak se vám u nich líbí. Když vás potkají podruhé, neváhají celé ulici či celému bazaru oznamovat, že jste jejich přátelé z „Čekrepablik“ a hulákat, že k nim musíte zajít na čaj.
„Jak se po vašem řekne inšalláh?“ chce vědět Issab, prodavač stříbra na lodi, který se pár českých slov už stihl naučit. „Dá-li Bůh,“ odpovím mu a večer už ho slyším na kohosi povykovat: „Dalibuch, udělám ti dobrá cena!“

Supermarket na hladině
Projíždíme zdymadlo v Esně, neobyčejně šeredné betonové monstrum propouštějící lodě šnečím tempem, takže u něho pár hodin zůstaneme trčet. To ovšem dobře vědí místní podnikavci, kteří hned vymysleli geniální způsob, jak si přivydělat. Mohutnou Rosettu, plovoucí hotel, najednou obklopí deset lodiček, šíleně se kymácejících na vlnách a přetížených prodavači s všemožným zbožím. Motají se kolem ní jako zmatená káčata kolem velikánské matky a právě tak i vřeští. Jeden přes druhého hulákají ceny, které jsou z horní paluby stejně hlasitě odmítány, aby byly vzápětí s ještě větším jekem nabízeny nové, nahoru i dolů lítají balíky zlatě vyšívaných šatů, barevné šátky, ručníky s obrazy faraonů. Občas něco za velkého halasu sletí do vody, a když nás zdymadlo konečně propustí, v dálce se ještě dlouho houpají barevné tečky…

Taxi! Ale tryskem, prosím!
Plujeme do Asuánu a naše cesta časem se čím dál víc blíží našemu letopočtu. Velkolepé stavby Střední říše už jsme opustili, a nyní nás čeká egyptská architektura ptolemaiovských dob. V Edfu, kde stojí chrám sokolího boha Hora, zřejmě usoudili, že náš plovoucí hotel zakotvil moc daleko a že by nás cestou k památce mohly rozbolet nohy, a tak se na nábřeží tísní neuvěřitelná barevná, skřípající, ječící a zvonící skrumáž koňských drožek - místní taxislužby. Drobní koníci jsou ověšení střapci, ozdobami a amulety, staromódní bryčky s kulatými stahovacími stříškami září tisícem barev a vzorů. Do jedné nasedáme, ale ať děláme co chceme, čtyři se do prostoru pro pasažéry prostě nenacpeme. „Pojď ke mně!“ řehtá se klukovský kočí v bílém turbanu a bílé gelábii. To mi nemusí říkat dvakrát, hned jsem u něj na kozlíku a hned se bavíme o koních. „To je Lejlá, mám jen ji, je to můj poklad,“ vykládá nadšeně Alí. To mu ovšem nebrání v tom, aby mi vzápětí nepůjčil opratě. Ulice je široká a rovná, a tak není jediný důvod ploužit se krokem. „Jallá!“ zavelí Alí a já si to pro jistotu přeložím, abych uvěřila: Cvalem! Alí mi jen ukazuje směr bičem a Lejlá (v překladu Dlouhá černá noc) poslušně reaguje na každý pohyb opratí. Je příjemné zjistit, že kdyby náhodou selhalo všechno, vždycky se ještě uživím jako egyptský drožkář…
Horův chrám, před nímž vyrostlo ječící, horké, prašné tržiště, věrně kopíruje své starověké vzory, ale bohužel jenom navenek. Uvnitř vidíme na vlastní oči nesmiřitelný střet dvou kultur, dvou rozdílných přesvědčení. Když do Edfu vtrhli křesťané, považovali za nezbytné rozbít hieroglyfy, jimž nerozuměli, a odtesat z kamene podoby bohů, které považovali za démony. Horovi kněží a všichni ostatní obyvatelé chrámu naštěstí stihli utéct, takže zkáza postihla jen neživé obrazy. V hlavní svatyni zůstal opuštěný obětní kámen z černé žuly, ohlazený rukama turistů, a ve zdech příběhy staré jako svět…

Hora zlata
Kom Ombo znamená „kopec zlata“, a proč se tak chrámu, výjimečně zasvěcenému hned dvěma bohům, sokolu Horovi a krokodýlu Sobekovi, začalo říkat, si můžeme jen domýšlet. Jsme ale už blízko Núbie, egyptské pokladnice, jejíž zlaté doly bývaly pověstné, a tak si ty poklady klidně můžeme aspoň představovat. V chrámu z nich nezůstalo nic. Kdysi v něm prý bylo skoro 40 mumifikovaných krokodýlů, které sem nechávali vplouvat umělým podzemním kanálem z Nilu a v bazénu uvnitř chrámu je pak rozmazlovali a uctívali. Házení odsouzenců krokodýlům býval taky svého času oblíbený způsob popravy, takže se tady mohli mít opravdu dobře. Dnes už z nich ale zbyli jenom dva. Zavinutí v obinadlech jako faraoni leží ve vitrínách a nechávají se obdivovat od turistů.
„Nilometer! Madam, nilometer!“ huláká na celé kolo núbijský strážce s turbanem a obrovským bílým knírem, jako by bylo otázkou jeho cti, abych něco tak úžasného nepřehlédla. A vlastně má pravdu. O co jde? V každém chrámu měli dřív důmyslné, a přitom jednoduché zařízení: vyzděný kanál přiváděl vodu z Nilu do jakési kamenné nádržky se stupnicí, takže se dalo na první pohled poznat, jak rychle a o kolik řeka stoupá, a podle toho určit, kdy přijdou záplavy a jak vydatné budou. Nikdo se nemusel trmácet až k Nilu a všem bylo všechno jasné. Podle záplav a následné úrody určovali faraoni také daně: za slabých let se platilo málo, za úrodných se mohlo přidat. Tak nevím, taky jste ve škole slýchali, že to bývali nelítostní, nelidští despotové? Když se kouknu na své daňové přiznání, skoro bych řekla… no nic, to bych taky třeba mohla začít uvažovat o krokodýlech…

Had z ráje
Na špinavém koberečku dřepí na zemi stejně špinavý děda a v košíku před sebou opatruje asi čtyři hady. Mává na nás a povykuje, abychom si je přišli prohlédnout. Mrňavý kluk, evidentně jeho pomocník, vyskočí a s rozjásaným drmolením nabízí, že nám skoro metr a půl dlouhého plaza položí kolem krku. Mám hady ráda, jsou hladší než hedvábí a tak krásně záhadní, a tak se našeho egyptského průvodce dotazuju: „Co je to za druh?“ „Egyptská kobra,“ odvětí Sámeh, ale hned mě uklidňuje: „Neboj se, to není totéž co brejlovec, a jedové zuby mají všechny stejně vytrhané.“ Pokyvuju hlavou, jakože to je jasné, ale stejně ho moc neposlouchám – to zvíře je obdivuhodné! V rukou naprosto cizích lidí se jemně vlní, občas zvedne krásnou protáhlou hlavu a upře na nás obsidiánově černé oči. Neodolám a políbím ji na temeno, hebké a lesklé jako leštěný kámen, a jedním prstem polechtám jako kotě pod krkem. Zdvihne hlavu, taky jako kotě, a přitom malinko pootevře tlamku… No nic, jestli má jedové zuby opravdu vytržené, pak budou ty, co ve svém blaženém úsměvu ukázala, zřejmě umělé…

Ohněm a mečem
Philae je výjimečné místo. Přestože se jedná o další ptolemaiovský chrám (Ach ne, to je římské, jak ohavně nové! ohrnul by nepochybně nos archeolog Mr. Mallowan, manžel slavné Agathy Christie), právě zde se do poslední chvíle praktikovala prastará mystéria bohyně Eset. Římané jí už tou dobou dávno říkali Isis a křesťané, inu ti jí nadávali do zplozenců pekla a ďáblových děvek. Tady, ve Philae, se však věk po věku předávaly tajné znalosti, psalo se starým písmem, jemuž už nikdo jiný nerozuměl, a přinášely se oběti bohyni. To všechno do té doby, než se nová víra rozhodla s tou starou rázně skoncovat. Nejlépe silou. Oltáře byly rozbity, nápisy a malby odtesány, socha matky všehomíra roztříštěna na kusy a kněží pobiti. Nezbyl už nikdo, kdo by mohl pokračovat, a chrám ve Philae, přestože zůstal stát, osiřel. Co ale nezvládli antičtí náboženští fanatici dokázala málem o nějaké to století později Asuánská přehrada, která se měla na místě chrámu rozlít. Památkáři ale nezaváhali a přesunuli celý chrám na ostrov, kde – navštěvován už jen pokojnými turisty – setrvává dosud.
Cosi podivného však jako by se dodnes vznášelo v jeho zdech, v nádvořích a sloupových síních…

Placky pro milionáře
Padesátistupňové vedro, kterým nás od začátku cesty strašili, nám tady, v Asuánu, kupodivu připadá jako vcelku příjemné teplíčko. Rosetta tady s námi kotví dva dny a zpátky do Luxoru se vydá už s někým jiným. My pojedeme vlakem do Káhiry. Prozatím si ale užíváme „milionářského“ života na lodi. Dáváme si kávu ve společenském saloně, koupeme se v bazénu, z horní paluby pozorujeme malé plachetnice, felúky, jak obratně kličkují po řece. Odpoledně vyrážíme do ulic. Nejdřív na trh, bazar neboli súk, jak ho místní nazývají. Zboží pro turisty je ale všude stejné a z bizarní horké směsice troubení, vřeštění, pokřikování prodavačů se může zatočit hlava. Zamíříme hlouběji do uliček, kde je pach hutnější a pronikavější, prach štiplavější a místo stánků jen papír nebo kus hadru na zemi. Tohle je pravé, nefalšované tržiště, kde už nikoho nezajímají cetky a suvenýry. Tady se nakupují gelabie, koření, hrnce… Nad špalkem s nazelenalým kusem skopové nohy se vznáší mračno much, krámek s rybami se ohlašuje do daleka a stánek s váženým ibiškovým květem jim jen stěží dokáže konkurovat. Prostředkem súku se vážně šine vrásčitý chlapík vedoucí za sebou malého šedého osla. Oslík je zapřažený do plochého dřevěného vozu, na němž se vrší až do nebe obrovská hromada čerstvě upečených placek, arabského chleba. Nadšeně se na ně vrháme, sklízejíce pochvalné úsměvy a drmolení prodavače a možná i pekaře v jednom. Na lehátkách u bazénu je pak pečlivě schováváme před stewardem nabízejícím oběd o třech chodech, jak se na luxusní lodi sluší. Jenže my máme lepší, takže má smůlu…

Vlak do Káhiry
„Vy s sebou nemáte tepláky?“ zhrozila se naše průvodkyně Monika. „Jak chcete přežít cestu do Káhiry?“ Když ale viděla naše ohromené výrazy, ochotně vysvětlila, že tenhle noční vlak je neblaze proslulý klimatizací nastavenou bezmála na bod mrazu. I kdybychom jí snad nevěřili, místní občan navlečený v péřové bundě usazený ve vagoně byl dostatečně výmluvným svědectvím.
Kromě příšerné zimy se pak třináctihodinová cesta vyznačovala ještě tím, že všude bylo neustále rozsvíceno, takže se nedalo spát ani v superpohodlných dokonale nastavitelných sedadlech připomínajících vybavení Star Treku. A kdo by snad přece jen nedopatřením usnul, toho každých pět minut probudil ohlušující rachot plechového vozíku, který tlačil uličkou zřízenec nabízející studené pití. Troufám si tvrdit, že s chlazenou colou tady bůhvíjaké obchody nenadělal, ale zato to vytrvale zkoušel celou noc, tam a zpátky. V patách mu pobíhal jiný zaměstnanec drah, který každému vykřikl do ucha: „Kafe, šaj!“ Neuměl česky a nešišlal, jak by se snad mohlo zdát, jen obě tato slova znějí v jeho mateřštině kupodivu skoro jako u nás. S arabským výrazem pro kávu – ahwa – jsem v Egyptě nijak zvlášť neuspěla. Znamená totiž pouze „panáka“ šíleně silné černé kávy se zrnkem kardamomu vařené v džezvě, kdežto nescafé, které se nalévá všude, je u nich, stejně jako u nás, prostě kafe. A pak že se člověk nedomluví!
Už dávno se setmělo, takže se můžeme jen dohadovat, že za okny ubíhá krajina podél Nilu, občas zasvítí nějaké nádraží, ve tmě zablesknou světla měst. Na to, že jsme nejrychlejší rychlík, co tu jezdí, stavíme všude. A všude přistupují noví cestující, většinou s papírovými krabicemi místo kufrů (neexistenci držadel řeší tak, že je nosí na ramenou), ověšení spícími dětmi, svršky, dekami a houfem příbuzných, kteří se s nimi přišli rozloučit. Místo aby si ale spořádaně sedli a seděli, neustále někam jako splašení běhají, takže k optimistovi s řinčící ledovou colou a mezinárodně úspěšnému prodavači „kafe“ a „šaje“ přibudou potácející se šílenci v gelabiích, kteří se při děsivém kymácení vlaku chytají po řadě všech opěradel. Když se podivíme, jakáže je to všechny postihla děsivá příhoda, dozvíme se, že je zde zvykem bavit se cestou navštěvováním všech známých, kteří nasedli do jiných vagonů. Po tomhle už vzdáváme pokusy o spánek definitivně.
Nad ránem, těsně před koncem naší přízračné cesty, zabalená do sukně a dvou triček, zmrzlá, zničená a rozlámaná, upadnu do třívteřinového bezvědomí. „Gíza!“ zařve mi někdo do ucha. V té chvíli netuším, kde jsem, ale mám utkvělý pocit, že by měl volat spíš „Kolín“ nebo něco takového. Jsem přece ve vlaku a vlaky, jak známo, obvykle nejezdí do snů… „Cože?“ zachraptím v omámení česky a zarostlý egyptský děda mi kupodivu porozumí. „Gíza, madam,“ zopakuje ochotně a ukáže za okno, kde se v kalném svítání začínají zvedat první domy káhirského předměstí. Jsme tady.

Strážkyně času
Pyramidy jsou velkolepé, neuvěřitelné a nepravděpodobné (vlastně jsem až do poslední chvíle, než se vynořily za domy na předměstí, tak docela nevěřila, že existují… Ano, já vím, tisíce fotek, filmů, dokumentů, ale možná že právě proto…). Přesto všechno se mi zdají jaksi nevysvětlitelně důvěrně známé. Před nejtajemnějšími stavbami světa mě nejímá posvátná bázeň ani ohromení, jen jakási podivná radost a pocit, že všechno je, jak má být. Stojí. Jsou tady. Obrovské nad všechno pomyšlení a viditelné až z oběžné dráhy. Jsou tady a já taky. Ohlodané zubem času, poraněné, svléknuté ze své leštěné mramorové kůže. A já…?
Pomalu přistoupím k severní stěně. Jako bych se snad musela přesvědčovat, že pískovcové kvádry o váze osobního vozu mi sahají až k ramenům. Pár lidí se u nich fotí, šplhají nahoru a pózují před objektivy, ale žádná tlačenice tu není. Kousek dál, mezi Chafreovou a Menkaureovou pyramidou není už vůbec nikdo. Rozlehlé písčité pláně se všude kolem táhnou liduprázdné a nedotčené, takové, jaké jsem je už nikdy nedoufala uvidět. Na vyvýšeném náspu se tyčí jízdní policista v nažehlené bílé uniformě jako jezdecký pomník, až na to, že místo na koni sedí na velbloudu. Sešplhám kolem něj a vydám se rozžhaveným pískem k pyramidě. Po pár krocích ale má pouštní samota končí - dohoní mě podnikavý mladý muž. Také on trůní na velbloudu a vehementně mi nabízí, abych se s jeho zvířetem vyfotila. Ne že by se mi nelíbilo, ale po letech práce v ZOO mi focení s velbloudy zákonitě nepřipadá jako bůhvíjaká exotika. Ne? A co takhle jízda? gestikuluje optimisticky velbloudář. Ani to mě neplní nadšením. Moc pomalu, naznačuju. Takhle kdybys měl koně. „Alímu“ zasvítí oči. Něco zahuláká a zpoza rohu (nebo spíš odnikud) se vynoří rozesmátý kluk na arabce. Druhou, stejně nádhernou ryzku, vede nasedlanou vedle sebe. Gízskou planinou ke mně pomalu kluše můj sen. (No a? Určitě existují i naivnější a kýčovitější sny než projet se na koni u pyramid…) Ani nevím, jak jsem se ocitla v sedle. Povídáme si. O koních, jak jinak? Fahmí je zjevně potěšena, že má dovoleno se rozběhnout. Za zády pyramidy a v dálce před sebou parkoviště nejmodernějších autokarů. Cváláme horoucím vzduchoprázdnem mezi tenkrát a teď. (Jenom písek je stejný, s oblázky obroušenými až na lesklou dřeň jako drahokamy…)

Hor na obzoru
O záhadnosti Sfingy se toho napovídalo už tolik, že snad ani nemá smysl se o tom šířit. Stačí, že tady je. Nad všechno pomyšlení obrovská, leží ve svém věčném kamenném klidu, s pokojně zvednutou hlavou a nataženými tlapami. Spočívá tu jako odvěká kamenná stráž, neměnná, přetrvávající, lhostejná k hemžení turistů, kteří kolem ní pobíhají jako mravenci a vášnivě se fotografují. Já a Sfinga! Tchyně a Sfinga! Hlavně zdokumentovat, že jsme tu byli – my, se slunečními brýlemi a letními kloboučky vpředu, ona v pozadí. Chvílemi se zdá, jako by v ní dosud tepal život, jako by jen na okamžik – okamžik z věčnosti – ulehla a zkameněla.
Staří Egypťané jí říkali Recharachte a Řekové později Hormachis, což vzniklo zkrácenou podobou slov Hor em achet – Hor na obzoru. A k obzoru, na souhvězdí vycházející přímo před jejíma očima, tahle kamenná bohyně také od počátků hledí, jako by střežila celý svět. Na co čeká…?
Na to, až v Údolním chrámu, neuvěřitelné stavbě z červené asuánské žuly, zase obnoví oběti? Dnes jeho chodbami procházejí jen turisté a zamřížovaným vstupem do podzemí házejí novodobé obětiny: pomuchlané egyptské bankovky, tak jako u nás mince do hradní studny. A tak si cestou možná ani nevšimnou, že neskutečně těžké kvádry na sebe přiléhají tak těsně, že mezi ně nelze vsunout ani ostří nože. Co vedlo dávné stavitele k takové přesnosti a co k tomu, že kámen na tuhle stavbu dopravovali z téměř 900 kilometrů vzdáleného Asuánu? Proč svůj chrám nepostavili prostě ze zdejšího pískovce, jako pyramidy a jako všechno kolem? Možná to byl stejný důvod, který je přiměl vyrobit „sarkofág“, dodnes přetrvávající ve Velké pyramidě, pro změnu z nejtvrdšího dioritu, jehož opracování muselo být nesmírně obtížné. Současná věda tvrdí, že to bylo místo posledního faraonova odpočinku, nic jiného. Přesto se v pyramidě nikdy nenašla ani stopa po mumii, nikde není jediné písmenko, jediný obrázek, bez nichž si staří Egypťané nedovedli cestu na věčnost představit. A černý leštěný „sarkofág“, zdánlivě pohlcující všechno světlo, vytesaný s geometrickou přesností s použitím Ludolfova čísla a podobných záludností, spíš než schránu na rakev připomíná hlubokou, přehlubokou bránu „do jinam“…

Připoutejte se, začíná přesun časem…
Náš čas se krátí a jako by nabýval na rychlosti. Ještě nám zbývá káhirské muzeum, nekonečné sály a sály pokladů, soch, vlysů…, pokryté závojem prachu a únavy. Musíme prý spěchat a tak je chvílemi těžké uvěřit, že to, co máme před sebou ve vitrínách, jsou skutečné věci, vyrobené a dotýkané živýma rukama, ne napodobeniny nebo tisíckrát viděné obrázky v televizi…
Střemhlavý pád do mdlobám podobného spánku nám večer dovolí zapomenout, že luxusní čtyřhvězdičkový hotel smrdí od podlahy až po střechu jakousi zatuchlinou, dezinfekcí a kanálem…
Kolem čtvrté ranní je „egyptská“ tma a nás čeká už jen rozespalé nakládání kufrů a zpáteční cesta do Hurghady, odkud se vracíme domů. Rozednívá se a my jedeme po zvláštní „dálnici“. Dva pruhy, po kterých svištíme, jsou normálně asfaltové, zatímco další dva, oddělené pásem písku a kamení místo svodidel, už se jmenují Suezský průplav… Ohromné tankery, které se majestátně šinou kolem, vypadají jako vystřihovánky na obzoru, na písku hoří naftové vrty…
Asi po čtyřech hodinách zastavujeme v jediném místním motorestu – dál už je zase jen liduprázdná poušť. Vymydlená restaurace vyhlíží úplně evropsky a má i dokonalou „západní“ nabídku: tyčinky Snickers, Sprite, tonik, boloňské špagety. Unavená z nevyspání, horka a dlouhé cesty, tupě bloudím očima po výzdobě, po vývěsním štítu s názvem „Sahara Inn“. Hezké jméno pro milý podnik, Sahara, proč ne? proleze mi otupělou hlavou, než mi dojde, že všechno je jinak. Jméno nejméno, se špagetami a colou sedíme v hospodě na Sahaře!
Poslední hodiny zlomyslně ubíhají jako všechno, co se člověk snaží zadržet. Ještě chvilička u moře, ještě jedno posezení u arabské kávy a pak už kosmopolitní zmatek letiště. Startujeme a pod námi pomalu mizí břehy a laguny Rudého moře, egyptská země tam dole se vytrácí a vybledá do mlžně zlatavé barvy jako abstraktní obraz. Boeing míří nosem do budoucnosti, nese nás do ní a s námi všechno, co jsme tam v dávných časech našli, nakoupili, dostali darem. Všechno, až na jednu drobnost, které si nikdo nepovšiml: moje srdce zůstalo pohřbené v písku…
Snad se tam jednou vrátím. Inšallah…
(Egypt, 10 500 př. n. l. – 800 n. l., Česká republika, září 2004)